Rozhovor s Lucií Růžkovou Rybárovou: Proměníme kasino v rodinné centrum

Z malé dobrovolnické Charity v Kolíně vznikla během tří let profesionální Charita, na kterou spoléhají stovky lidí v nouzi. Hybatelem této změny je LUCIE RŮŽKOVÁ RYBÁROVÁ. Podle jejích slov přináší Charita společnosti Kristův odkaz a mění nejen životy konkrétních lidí, ale i prostředí kolem sebe.

Jaká byla vaše cesta k Charitě?

Sociální sektor mě vždy zajímal. Můj bratr má dětskou mozkovou obrnu. Když mi bylo 15 let, přijela jsem se za ním podívat do lázní. Viděla jsem tam mnoho postižených dětí. Vnímala jsem, že jsou jiné a že s nimi chci pracovat. Později jsem vystudovala sociální práci a pak pracovala se seniory a s lidmi se zdravotním postižením. O práci v Charitě jsem začala uvažovat díky sestře Bernardě, která tehdy působila v Kolíně.

V Kolíně ale funkční Farní charita nebyla.

Tehdy ne. Sestra Bernarda mi domluvila schůzku se svou spolusestrou, která pracovala v olomoucké Charitě. Byla jsem nadšena. Charitu jsem do té doby neznala. Věděla jsem jen, že dělá Tříkrálovou sbírku a Adopce na dálku.

Co bylo dál? Nastoupila jste do Charity?

Dostala jsem strach. Řekla jsem si, že do toho nemůžu jít. Věděla jsem, že je to hodně práce. Zhruba po půl roce jsem byla na školení pro sociální pracovníky Úřadu práce, kde jsem pracovala. Tématem byla péče o seniory. Cítila jsem silný pocit volání, abych začala něco aktivně dělat. Díky velké podpoře otce Libora Bulína jsem vedení Farní charity Kolín v březnu 2014 převzala.

Jaká byla vaše vize?

Měla jsem myšlenku centra pomoci pro sociálně slabé a dobrovolnického centra pro seniory, které jsem znala z předchozího zaměstnání v nemocnici. Pečlivě vybraní a proškolení dobrovolníci by trávili čas se seniory, kteří se cítí osamělí. Tuto vizi se v Kolíně podařilo naplnit.

A nejen to. Pojďme ale ještě na začátek. Jaké byly vaše další kroky poté, co jste převzala jmenovací dekret a stala se ředitelkou Farní charity Kolín?

Navázala jsem úzkou spolupráci s městem. Zapojila jsem se do komunitního plánování sociálních služeb města Kolín. Objednala jsem se ke starostovi panu Vítu Rakušanovi, abych mu představila vizi Charity, kterou jsem měla. Chtěla jsem zjistit, zda se shoduje s jeho vizí a jestli je na nás ještě prostor. Kolín má spoustu neziskových organizací. Bez podpory města je velmi těžké cokoli rozjíždět.

Jak reagoval?

Pan starosta byl nadšený. Shodli jsme se na tom, že je škoda, že velké město jako Kolín nemá fungující Charitu. Do koloritu českého města Charita prostě zapadá. V rámci hrozby islamizace se dnes stále častěji mluví o našich kulturních kořenech. Charita v sobě nese odkaz Krista, křesťanské hodnoty a tradice. Patří ke kořenům naší společnosti a měla by hrát prim.

Takže nezůstalo u jedné schůzky. Jak Kolín Charitu podpořil?

Bohužel Kolín je jedním z nejzadluženějších měst ve Středočeském kraji. Kohoutky jsou utažené. Finanční podpora města nepřipadá v úvahu. Loni jsme dostali 50 tisíc na charitní šatník, to bylo maximum. Předloni to bylo 10 tisíc. Všichni mě předem varovali. Nenechala jsem se tím ale odradit. Město nám nakonec nabídlo prostor v Zengrově ulici, která je ve vyloučené lokalitě.

To není zrovna velká pomoc. Do vyloučené lokality se lidé asi zrovna nehrnou.

Nezapadalo to do plánu, který jsme měli. Chtěli jsme být nablízku maminkám, samoživitelkám, které se tomuto místu vyhýbaly obloukem. Ale všechno zlé je nakonec k něčemu dobré. V Zengrově ulici jsme proměnili kus vyloučeného prostoru v místo pomoci. Přinesli jsme sem pozitivní změnu. Smysluplnou činnost, pomoc, pracovní místa. A tak věřím, že velkým plusem začínajících Charit může být jejich skromnost. Nemůžeme chtít všechno hned.

Jak centrum v Zengrově ulici pomáhá? Jaké jsou na něj ohlasy?

Naše centrum materiální pomoci má v Kolíně pověst místa, kde lidem v nouzi prakticky pomohou. Pracovníci sociálního odboru města i úředníci z úřadu práce mi říkají, že je řada poraden, kam mohou lidi poslat pro radu, ale nikde jim nedají chleba nebo rohlík, když mají hlad. Nikde jim nedají boty, když je nemají. Vím, že dobrá rada je nad zlato, ale lidé se někdy ocitnou v situaci, kdy ani z dobré rady nedokážou pro sebe nic vytěžit. A také je určité procento lidí, kterým nestačí poradit, kterým musíme ten rohlík dát, jinak to má pro společnost jiné neblahé důsledky. A takovou pomoc, právě pro tyto lidi na okraji společnosti, Charita v Kolíně poskytuje.

U materiální pomoci chudým a u dobrovolnického centra pro seniory nezůstalo. Podařila se vám velká věc. Farní charita Kolín zakládá v současné době další dvě velké služby.

V Benešově ulici vzniká rodinné centrum sv. Zdislavy. Dlouhá léta bylo na tomto místě kasino. Po zákazu hazardu hledalo město nového nájemce. Je to pěkný prostor u zastávky autobusu. Mohla zde být kavárna. Je skvělé, že měli odvahu dát prostor Charitě namísto komerčního nájemce. Navíc malé Charitě, která funguje teprve tři roky. Tato důvěra mě obrovsky zavazuje.

Jak bude rodinné centrum sv. Zdislavy pomáhat?

Budeme pomáhat rodinám v krizi, kdy manželé prožívají konflikt zasahující negativně do výchovy dítěte. Ve spolupráci s odborem sociálně-právní ochrany dětí budeme poskytovat službu podporované komunikace, asistovaného předávání a asistovaného kontaktu dítěte s rodičem.

Představte prosím ještě druhý nový projekt.

Díky evropskému grantu stavíme v Zálabí komunitní centrum. Smysl takového centra vidím opět v proměně prostředí. Stejně jako v Zengrově a Benešově ulici.  Zálabí je velká část Kolína, jeho obyvatelé si často ztěžují, že jsou opomíjenou městskou částí. Do nedávna nebyl v Zálabí bankomat. Není tam žádné nákupní centrum, není tam kino, není tam žádná kultura. Dění kolem komunitního centra vlije život do této čtvrti.

Komunitní centrum prý bude využívat i farnost.

Na Zálabí je v neděli ráno dětská mše. Schází se tam velká spousta rodin, ale pak nemají zázemí, kde si sednout, dát si kávu. Děti se nemají kam jít vyčurat, maminky kde přebalit miminka. Komunitní centrum bude mít dva vchody, aby se v neděli dalo použít jako centrum pro farnost.

Jak Charita spolupracuje s farností?

Farní charita má být součástí farního společenství. Je jejich prodlouženou rukou v pomoci bližním. Vždyť víra bez skutků je mrtvá. Nejdůležitější je, aby byli farníci ochotni věnovat Charitě svůj čas. Třeba při Tříkrálové sbírce nebo Národní potravinové sbírce. Pomohlo by mi také mít nějaký poradní orgán složený z lidí ve farnosti, z lidí, kteří něco v reálném životě umí a dokázali. Mohla bych se s nimi poradit o ekonomice nebo o IT. To je moje ideální představa.

Před třemi lety kolínská Charita takřka neexistovala. Dnes je nepostradatelná pro mnoho seniorů a lidí v nouzi. Kde berete motivaci k uskutečnění takových smělých vizí?

Motivace? Dát smysl svému životu a tomu, co dělám. Za poslední tři měsíce jsme zachránili tři děti před odebráním z rodiny do ústavní péče. Doma neměly co jíst. Spoléhají na nás stovky lidí, kteří jsou v tísni. Těší mě také dávat práci lidem, kteří ji dlouho neměli. V Zengrově ulici máme tréninková pracovní místa. Pracuje zde paní v předdůchodovém věku, která nemohla najít práci, maminka po mateřské dovolené, která nemůže pracovat na směny ani na plný úvazek, protože manžel za prací dojíždí a neměl by kdo dávat děti do školky. Nabídli jsme práci paní s trestní minulostí, přestože jsme s tím neměli zkušenosti. Všechny skvěle pracují, i když předtím byly několik let nezaměstnané. A to mě baví. Dávat smysl dalším lidem.

Vedle Farní charity Kolín vedete i úspěšnou Farní charitu v Praze 1, která loni na podzim otevřela nízkoprahové denní centrum pro ženy bez domova. Je podle vás nějaký rozdíl v řízení těchto dvou Charit?

Praha je specifická. Člověk nemusí úředníkům a politikům vysvětlovat, že je v sociální oblasti něco potřeba. Bylo jednodušší prosadit v Praze službu pro lidi bez domova, pro kterou v Kolíně není vůle. Naopak je v Praze těžší motivovat zaměstnance, aby zůstali. Je tu větší nabídka lépe placených pracovních míst.

Co vám práce v Charitě vzala?

Pár přátel. Volný čas. Koníčky. Nezbývá čas jít na keramiku. Nebo každý týden na kafe s kamarádkou. Musím si dávat pozor a cíleně hledat čas pro sebe, pro odpočinek a psychohygienu. Kromě toho, že člověk koučuje lidi v práci, musí koučovat sebe.

Kde berete sílu k překonávání překážek, které se staví do cesty?

Nemohla bych pracovat tak naplno bez spokojeného osobního života. Je pro mě obrovským zdrojem síly. A když je nejhůř, říkám si, pokud je to Boží dílo, tak to Bůh musí nějak zařídit.

Rozhovor vyšel v Katolickém týdeníku č. 18/2017