V bílém plášti černou buší

V bílém plášti černou buší

MUDr. Petr Sukalovský je jedním z českých lékařů působících v ugandském Buikwe. Pracuje v Nemocnici sv. Karla Lwangy, kterou nechala zřídit a postavit Charita Praha. Přečtěte si rozhovor s Dr. Sukalovským...

Co vám v Ugandě schází a co naopak rád postrádáte z evropských vymožeností?
Asi nejtěžší je přechod z prostředí, kde máte spoustu možností využití volného času – můžete do kina, do divadla, za sportem, na výlet. Kdežto v Buikwe jsou možnosti vyžití velmi omezené. Jezdíme někdy do asi 20 km vzdálené Jinji
na bazén nebo zahrát si minigolf. Objevujeme okolí, navštívili jsme pramen Nilu a Viktoriino jezero. Někteří kolegové zkoušeli běhat či jezdit na kole, ale moc se to nedá – zkuste si běhat se štrúdlem pokřikujících dětí. Na druhou stranu zjistíte, že doma máte kolem sebe spoustu zbytečností, které k životu vůbec nepotřebujete.

Trpí lidé v Ugandě také našimi civilizačními nemocemi?

        Kupodivu ano – diabetes, astma, vysoký tlak… Začíná se objevovat obezita, v bohatších zemích Afriky ideál ženské krásy. Obecně lze se zlepšováním životní úrovně lidí očekávat nástup těchto chorob. 

Dá se pracovat s tradiční ugandskou medicínou? Poradí si sama s lehkými případy?
Nemám tu zkušenost, my se v nemocnici setkáváme s jejími neúspěšnými pokusy. Vzpomínám si třeba na ženu, která své zranění nártu léčila pomocí bylin. V ráně se jí rozšířila gangréna, takže jsme ženě museli pod kolenem nohu amputovat. Nebo si pamatuji dítě, které spadlo ze stromu. Mělo otevřenou zlomeninu holenní kosti, kterou medicinman ošetřil tradiční metodou. Dítě se k nám dostalo na poslední chvíli s těžkým infekčním zánětem téměř ústícím v amputaci.
 

Chápou tedy místní lidé nemoc jako nemoc těla nebo duše?
Přírodní léčitelství často pracují s principem, známým u nás jako psychosomatická medicína, tj. že fyzické projevy jsou často odrazem nemoci duše. Osobně si myslím, že místní lidé chápou nemoc spíše z tohoto pohledu.

Jak se ugandská společnost vypořádává s tělesně a duševně postiženými lidmi?
Z tohoto hlediska je ugandská společnost asociální, nejsem si vědom existence uceleného fungujícího systému péče o zdravotně či mentálně postižené. Na ulicích tak můžete potkat handicapované lidi s podomácku vyrobenými vehikly namísto pořádných pomůcek. Vláda, která by měla být garantem této péče, nejeví zájem. Kromě toho některá tradiční náboženství chápou nemoc jako trest, důvod vyobcování. Takoví jedinci pak obvykle žijí v ústraní a nejspíše umírají velmi brzy, aniž by se jim dostalo kvalifikované pomoci.

Jaká mají místní očekávání od „bílého“ doktora? A jaká byla vaše odborná příprava?
Upřímně řečeno nevím, jaká mají očekávání. Všichni pacienti přicházející do nemocnice jsou nejprve vyšetřeni lokálními zdravotníky, s bílými lékaři se místní lidé dostanou do styku (většinou) až na lůžkovém oddělení. Každopádně předpokládám, že od nás očekávají co možná nejlepší léčbu a tu se jim snažíme v rámci možností dopřát.
Co se mě osobně týká, mám atestaci ze všeobecné chirurgie, ale mojí hlavní pracovní náplní je chirurgie orgánů dutiny břišní. Principy chirurgické léčby jsou obecně všude na světě stejné. Zdejším specifikem je práce s HIV pacienty v pokročilých stádiích a chirurgické intervence u komplikací tropických chorob. Musíte operovat tak, aby se minimalizovalo krvácení a tím i kontakt s krví pacienta. Je třeba postupovat velmi opatrně a dbát na to, aby nedošlo k poranění vás nebo vašich asistentů.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Nemáme zde natolik pravidelný pracovní režim, jak je zvykem u nás doma. V zásadě však ráno probíhá vizita, poté přijdou na řadu plánované operace, odpoledne kontrola operovaných pacientů. Pojem „plánovaná“ operace je však třeba brát s rezervou, tady se moc plánovat nedá. Nikdy totiž nevíme, jestli se objednaní nemocní skutečně dostaví na den, který jim byl určen. Takže musíme neustále improvizovat a program řídit dle aktuální situace. Člověk to už musí trpělivě brát jak to je, jinak tu nemůže dlouho vydržet.

Nemáte pocit, že zachráníte více lidí, než kolik dokáže v daných podmínkách přežít? Stojíte před volbou, koho léčit a u koho to nemá smysl?
Tuto otázku horlivě diskutujeme i v Evropě. Převážně v souvislosti s nárůstem počtu zhoubných nádorů dochází k tomu, že pacienti v terminálních fázích bez rozumné šance prodloužení kvalitního života jsou udržováni při životě za cenu ohromných finančních nákladů, navíc nezřídka v nedůstojných podmínkách. Neprodlužování utrpení nemocného tím, že ho nevystavím náročné léčbě, ze které nebude mít žádný reálný užitek, považuji za naprosto správný postup. Někdy se však při volbě takovéhoto postupu můžete setkat s negativní reakcí rodiny a následnou stížností, která může pramenit z jejich pocitu, že jejich příbuznému nebyla poskytnuta veškerá možná léčba. Navíc se na tato témata rád vrhá bulvár a vy se vystavujete poškození pověsti. Jako lékař musíte pečlivě zvážit šance nemocného z odborného hlediska a poté si promluvíte o situaci s rodinou. Motivace všech zúčastněných musí sledovat pouze prospěch pacienta. Bohužel na rozhodovací proces mají nezřídka vliv i úplně jiné faktory.
Zato v Ugandě je to jiné. Lékař rodině vysvětlí beznadějnou situaci a ta si pak většinou bere nemocného domů, aby tam v rodinném kruhu v poklidu zemřel. Naproti tomu u nás podléhají někteří lidé iluzi, že jim moderní medicína zajistí nesmrtelnost.

S jakými potížemi technického charakteru se v nemocnici potýkáte? Co byste uvítali?
Máme nespolehlivý rentgen, hodil by se nový. I stávající laboratoř produkuje často velmi nespolehlivé výsledky. Na sále by se také lépe pracovalo s moderními nástroji a technikou, ale ta je zase příliš náročná na sofistikovanou obsluhu a péči, která by se na místě zajistit nedala. Vzhledem k vysoké četnosti dopravních nehod a z nich pocházejících komplikovaných zlomenin bychom pouze pro tuto oblast medicíny uvítali specializované nástroje v ceně několika miliónů korun, což je však na ugandské možnosti nepřiměřeně vysoká částka. A co pak další oddělení?

Jaké své zkušenosti z Ugandy můžete přenést do české nemocnice?
To je klíčová otázka, kterou s kolegy často probíráme. V Ugandě se musíte obejít bez řady vyšetření, přístrojů a vybavení a někdy tak vlastně zjistíte, že je ve skutečnosti nepotřebujete. To je právě ta situace, kdy dobře odebraná anamnéza a pečlivé klinické vyšetření, ke kterému potřebujete prakticky jen své smysly, vám poskytne dostatek informací k rozhodování, bez nutnosti použití doplňkových vyšetřovacích metod. V Česku (a ve vyspělém světě vůbec) se naopak velmi často provádí řada zbytečných vyšetření i zákroků, které mohou dokonce pacienta poškodit. Poučením z Ugandy, které bych rád přenesl do své praxe, až budu zpět doma, proto je, že budu ještě pečlivěji zvažovat, zda nějaký zákrok, lék či vyšetření daný pacient skutečně potřebuje.

Kdo z pacientů vás v poslední době naštval?
 To se nedá říct. Snaží se spolupracovat. I když naše doporučení u nich mnohdy nenaleznou odezvu – člověk se musí stát trpělivým. I sestru musíte hlídat, aby udělala přesně to, co chcete. Nemůžete pouze učinit zápis do chorobopisu a čekat, že pokyny stoprocentně splní jako je tomu u nás. Dobrého výsledku byste se nedočkal.

Stýkáte se s místními?
Chodíme hrát s místními kulečník do „hospůdky“ v sousedství nemocnice. Hospoda se skládá z jedné místnosti s kulečníkovým stolem, odkládacím stolkem a jednou či dvěma židlemi. Hostinský vyrábí skvělé omelety, prodává pivo nebo kolu z lednice a dá se s ním velmi příjemně popovídat. Když si chce člověk jen tak v klidu někam sednout, může zajít naproti přes ulici, kde je malý bar se zahrádkou obehnanou rákosím, kde se vyhnete všudypřítomnému, byť dobrosrdečnému pokřikování kolemjdoucích, hlavně dětí.

 

Foto: archiv Petra Sukalovského

Pomáhejte nám pomáhat!
 

Navštivte Penzion u sv. Kryštofa

Využijte služeb našeho penzionu.
Praha 10 - Záběhlice

TEL. 272 769 371