Setkání s bídou a beznadějí

Setkání s bídou a beznadějí

Od února do července pomáhá v Ugandě dobrovolnice Eliška Juříčková. Položili jsme jí několik otázek.

Jaká je Uganda?

Uganda je země plná protikladů. Blízko sebe můžete vidět krásné sídlo s luxusním bazénem a domky poskládané ze starých cihel a plechů. Jeden má za plotem anglický trávník, druhý plot nemá. Jeden nakupuje v Baťovi, druhý chodí bos po udusané hlíně.

Jak žijí lidé na vesnici?

Lidé, kteří na tom jsou malinko lépe, mají v jakž takž prostorném domku podlahu pokrytou betonem, měkkou sedačku, stůl, obrázky na stěnách a ti „nejbohatší“ z nejchudších mají i zasklená okna. Hned vedle ale stojí domek z hlíny. Uvnitř je na několika hromádkách veškerý majetek – oblečení, kufry, v rohu nádobí, někde židle nebo lavička, za plentou postel, v níž rozhodně nespí jen jeden člověk. A tu nemá každý. V některých domcích jsem viděla jen kus molitanu na prašné zemi.

Navštěvujete děti z programu Adopce na dálku®. Jak vypadá typická rodina?

Mnoho dětí žije jen s matkou. Otec je buď opustil, pracuje v cizí zemi, či je rybářem u Viktoriina jezera. Peněz jim posílá velmi málo nebo vůbec nic. Setkala jsem se i s těmi, s nimiž otec bydlí, ale je alkoholik. Jedna z domácností, již jsem navštívila, ovšem jedna z milionů v Ugandě, je vedena starou ženou. Babičkou starající se o čtyři nebo i více dětí, jejichž rodiče podlehli viru HIV.

Jak je to se školní docházkou?

Do školy chodí jen jedno dítě z celé rodiny, které je zařazeno v programu Adopce na dálku®. Rodina nemá peníze na školní poplatky, proto když je alespoň jedno z dětí zapojeno v programu, je to štěstí. Docházet na základní školu se totiž v Ugandě docela prodraží – poplatky za školné, uniformu, učebnice a sešity, jídlo, dokonce i materiály pro učitele, pokud na ně nezbydou peníze od státu.

Adopce na dálku® se stará i o zdraví dětí a pomáhá jejich rodičům. Jak konkrétně?

Díky programu je dětem placena zdravotní péče a celá domácnost je zapojena do komunitních rozvojových projektů, a tak si mohou přilepšit pěstováním kávy či banánů, jejichž sazenice se v rámci projektu distribuují.

Oslovil vás příběh nějakého konkrétního dítěte?

Myslím na děti, které zůstávají doma. Pomáhají s chodem domácnosti a pracují na poli. Jako například děti od staré ženy, o níž jsem se zmínila výše. Ty skládají na nákladní auta cukrovou třtinu, ze které se pak vyrábí cukr. Bylo mi smutno, když jsem viděla zhruba dvanáctiletého chlapce, z něhož doslova vyzařovala touha chodit do školy. Je těžké popsat jeho pohled, to se prostě musí zažít. Stejně tak rezignovaný pohled šestnáctileté dívky, jež celý život strávila doma. Nevím, zda umí číst a psát. Spíš ne, neměla se kde učit.

Jaký je to pocit vidět situaci těchto dětí?

Po návštěvě jejich domácností jsem cítila beznaděj a bídu. Ale zároveň mě to motivovalo – chci něco udělat. Právě proto mě zřejmě osud zavál na humanitární školu. Příběhy lidí se mě dotkly tím víc, protože nebyly jen převyprávěné, ale mohla jsem konkrétní aktéry poznat, povídat si s nimi, vidět jejich tváře plné starostí.

Co byste vzkázala lidem v České republice?

Věřím, že by většina z vás při poznání ugandského venkova reagovala stejně jako já – rozhodnutím něco pro dítko postávající před chatrčí udělat. Je to snadné. Odpovědí je Adopce na dálku.

Tříkrálová sbírka 2019
Pomáhejte nám pomáhat!
 

Navštivte Penzion u sv. Kryštofa

Využijte služeb našeho penzionu.
Praha 10 - Záběhlice

TEL. 272 769 371