Velké množství lidí pomáhá naší nemocnici v Ugandě, podporuje ji a zachraňuje tak životy lidí na druhém konci světa. Jaké to bylo setkat se s nimi na koncertě?
Udělalo to na mě ohromný dojem. A navíc mám doslova přímou linku do Ugandy, do nemocnice v Buikwe. Znám oba dva mladé lékaře, kteří se do Afriky ještě jako studenti vypravili a pracovali tam: Honzu Reslera a Ondru Kráčmara. O nemocnici mi vyprávěli a musím říct, že je to úžasná věc. Nadšení, se kterým přijeli zpátky do Čech, je nakažlivé. Jsou opravdu šťastní, že tam můžou pomáhat. Je to kapka v moři, ale hrozně důležitá.
S Charitou spolupracuji dlouho, protože doma v Lanškrouně máme charitní ošetřovatelskou službu, kterou zakládal ještě můj předchůdce. Díky tomu vím, jak je tahle práce vyčerpávající a náročná. Lidé, kteří pracují v sociálních službách, v Charitě, by měli odcházet do důchodu dřív. Znám jejich únavu, sám bych na takové nasazení nestačil. Dělají spoustu práce, která vůbec není vidět, snad se k nám donesou našemu sluchu svědectví o jejich nasazení i o tom, co charita dělá pro ty, kteří si pomoci sami neumějí nebo nemohou.
Každý může charitu podpořit penězi, darem těmto potřebným.
Ano, a měli bychom se učit takto pomáhat. Protože my někdy neumíme ani dávat. Například abychom to nestavěli na odiv, abychom obdarovanému nedávali najevo svou převahu. Dávat tak, abychom druhého nezranili a aby to bylo konkrétnímu člověku skutečně prospěšné. Navíc bez toho, abychom čekali něco zpět, na oplátku. Třeba „jen“ vděk.
To lze například v Adopci na dálku, těžko nám může někdo přes ty tisíce kilometrů oplácet nebo být vděčný.
Jistě. Je hezké, když pomáháme v Africe nebo Indii, to je hodně důležité. Zejména tak dotváříme Charitu jako organizaci, která má bezmála globální charakter. Důležité je však pomáhat i tady a teď, v různých sociálních projektech. Je důležité být pozorní i ke svému okolí, k prostředí ve kterém žijeme. Často se stává, že máme třeba souseda v jednom domě, který naši pomoc potřebuje – a my si nevšimneme. Pestrost, kterou reprezentuje Charita, je krásná a inspirativní. Její služba není zaměřená jen na určitý okruh lidí, ale že je to taková paleta. Bylo to právě zřejmé i během slavnostního večera, kdy charita ocenila velmi pestrou skupinu pomáhajících.
Nemocnice v Ugandě funguje už 12 let. Budova není zarostlá kopřivami, jak to někdy u rozvojových projektů bývá. Čím to podle vás je, že má tato nemocnice takové výsledky?
Je to určitě pozorností, kterou jí stále věnují štědří lidé. Neztrácíme ji ze zřetele. Díky mladým lékařům – Ondrovi a Honzovi – jsem to viděl i já na fotografiích a v jejich blogu.
Takových lidí, co nemocnici různě podporují je hodně. Jedni se tam vydají osobně, další pošlou zdravotní materiál jako je sanitka, další posílají peníze. Co byste těmto dobrodincům vzkázal?
Tlumočil bych jim slova Jana Twardovského: „Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí.“ Přišel jsem k poznání, že až budeme na konci svého pozemského života a budeme jej bilancovat, nebude nás ani tak mrzet to špatné, za co jsme se snad i zvládli omluvit. Ale bude nás mnohem víc tížit, že jsme mohli milovat a nemilovali jsme. Že jsme mohli pomoci a nepomohli jsme. Že jsme mohli odpustit a neodpustili. Ať nám ta příležitost milovat, pomáhat a odpouštět, nikdy neuteče!
