Chudí potřebují naše srdce

V neděli 17. listopadu slavíme kulaté výročí sametové revoluce, která přinesla svobodu a demokracii. V týž den si zároveň připomeneme Světový den chudých. Vyhlásil jej papež František, aby upozornil na bídu a utrpení nejchudších. V letošním poselství vyzdvihuje téma naděje. Jak by se papežovy výzvy měly odrazit v každodenním životě?

V titulu Františkova poselství ke Světovému dni chudých stojí příslib: „Naděje ponížených nikdy neztroskotá.“ (Žalm 9,19). Svatý Otec připomíná, že žalm byl psán v době velké ekonomické expanze, která vedla k vážným sociálním nerovnostem. Jenže nejde jen o historii, situace nápadně připomíná dnešní dny. Z médií se dozvídáme o novodobém feudalismu, o moderním otroctví, o obchodu s lidmi. Roste počet velmi bohatých lidí – od finanční krize, tj. za posledních deset let – se zdvojnásobil počet miliardářů. Jen 26 nejbohatších lidí světa vlastní majetek jako celá polovina populace naší planety.

Naproti tomu však rostou masy „pracující chudoby“ – dokonce pro to vznikl tento pojem označující velké množství lidí, kteří ač pracují, na důstojné živobytí si nevydělají. A to se neděje někde v dalekých krajinách na druhém konci planety. Tito lidé se obracejí na Charitu s prosbou o pomoc denně.

Jako nedávno jeden starší muž. Po zaplacení všech poplatků a nájmu mu zbylo z důchodu 300 korun měsíčně! Za to si měl pořídit jídlo, léky, oblečení a další nezbytné věci. Dokud si prý mohl přivydělat, nějak vyšel. Pak se mu začalo zhoršovat zdraví a už nemohl ani na brigády. Říkal, že ztratil důstojnost.

Na základě každodenních setkání s těmito lidmi můžeme potvrdit papežova slova, když popisuje situaci chudých jako beznadějnou, nejistou, plnou utrpení a pocitů nespravedlnosti. „Je s nimi zacházeno jako s odpadem,“ píše papež a dodává: „Je na ně poukazováno jako na parazity společnosti, chudým není dokonce odpuštěna ani jejich chudoba.“

Bůh slyší jejich nářek

Papež František uvádí spolu s žalmistou, že chudí jsou ti, kteří věří v Hospodina, kteří spoléhají na Jeho ochranu. Vždyť přece Hospodin „na úpění ponížených nezapomněl“ (Žalm 9,13). Hovoří jistě o naději na věčný život po Hospodinově boku, který je skrze Ježíšovu oběť připraven pro všechny lidi bez ohledu na jejich společenské postavení či majetek.

Jenže chudí mají mít naději na úlevu už v tomto pozemském světě. Každý z nás má být nositelem a vykonavatelem této naděje, podat pomocnou ruku, konat. Jinak bychom totiž rezignovali a nečinně přihlíželi jejich bolesti a utrpení.

„Není lehké být svědkem křesťanské naděje v kontextu dnešního konzumu,“ varuje Svatý Otec a vyzývá: „Chci vás povzbudit, abyste v každém chudém člověku, s nímž se setkáte, hledali jeho opravdové potřeby a abyste se nezastavili u jasně viditelných materiálních potřeb. (…) Chudí k nám nepřicházejí jen proto, abychom je nasytili. Co opravdu potřebují je více než naše nabídka jídla. Chudí potřebují naše ruce, abychom je pozvedli, naše srdce, aby se cítili přijati, naši přítomnost, aby překonali samotu. Zkrátka potřebují lásku.“

Jak na to každý den?

Papež František radí: „Zastavte se na chvíli, usmějte se, naslouchejte.“ Je k tomu zapotřebí vnímavosti, hledat úplně drobné příležitosti, jak chudým prokázat pomoc. Když člověk bez domova vybírá před domem popelnici, můžeme mu darovat balíček potravin – pečiva, sardinek, sýra, čokolády. Když ve frontě v lékárně vyjde najevo, že starší člověk u pokladny nemá na zaplacení léků na astma, můžeme to být my, kdo zaplatí za něj. A nejen to – jak nabádá papež – jít i dál, setrvat v rozhovoru, v němž se mohl svěřit se svými starostmi. Každý sám jistě najde podobných příležitostí víc.

Pomoc čiňme bez nároku na odměnu. „Chudí jsou pro nás záchranou, protože nám umožňují spatřit tvář Ježíše Krista,“ nastiňuje papež František to, co má být pro nás pravou odměnou.

S pokorou přijímám, že tato slova patří i nám, pracovníkům Charity. Jsme nedokonalí, slabí a chybující lidé. Je naše služba vždy odpovědí na nejhlubší lidské potřeby těch, kteří trpí – na potřebu lásky a přijetí? Neodbydeme někdy chudého tím, že mu dáme (pouze) jídlo, ošacení a nocleh? To bychom jednali příliš povrchně a opomněli duchovní rozměr každého člověka. Aby naše pomoc byla dokonalá, potřebovali bychom ve svých řadách svaté ženy a muže. Nejsme jimi, ale přesto spoléháme, že Bůh naši upřímnou snahu promění v účinnou pomoc potřebným. Budeme rádi, když se k nám přidají i ti, kteří vyslyší papežovu výzvu v poselství ke Světovému dni chudých.

Jaroslav Němec, ředitel Arcidiecézní charity Praha

Komentář vyšel v Katolickém týdeníku č. 45/2019