Empatická lektorka češtiny přetváří životy ukrajinských uprchlíků v Praze

Mgr. Blanka Ferklová, Ph.D. je koreanistka, bohemistka, lektorka korejštiny a češtiny, překladatelka, univerzitní pedagožka a také farnice v Praze Stodůlkách. Hned v začátcích ukrajinské uprchlické krize se zapojila do práce Farní charity Stodůlky. Pomáhá s tím, co umí nejlépe – s výukou jazyka. Blance Ferklové jsme položili několik otázek.

V Komunitním centru sv. Prokopa lektorujete kurzy češtiny pro ukrajinské uprchlíky. Jak se tato práce liší od Vašich předchozích zkušeností?

Často jsem učila Američany nebo Korejce, ale nikdy jsem neučila Slovany. V něčem je to snazší, v něčem těžké. Člověk musí pochopit jejich jazykové potíže, které jsou obdobné. Pak se stačí naladit na konkrétního žáka.

Jaké potíže to jsou?

Zatím jsem přišla na výslovnost dvojího i. Ve východoslovanských jazycích rozlišují ve výslovnosti i a y a často to přenášejí do češtiny. V češtině je jenom jedno i, přestože ho píšeme dvěma písmeny. Tak to je třeba jeden velký rozdíl. Mám vždycky radost, když to někdo pochytí. Pak jsou gramatické věci, například nepotřebují sponové být a musím je naučit, aby ho často používali. Já vlastně ukrajinsky ani rusky moc neumím. Absolvovala jsem rok na škole, ale to je dávno. Studentům nic nemohu přeložit a musí na všechno přijít sami. Musí vynaložit velké úsilí, aby to pochopili, a díky tomu se jim to obtiskne hlouběji do paměti. Vlastně je to výhoda.

Zažíváte někdy při hodinách legraci?

Z naší třídy je často slyšet smích. Snažím se využívat humoru, nejen slovního. Některé situace i přehrávám, aby se studenti nenudili. Hodiny už teď máme dlouhé, pracujeme 90 minut, a tak pozornost klesá. Snažím se tedy zařazovat zábavné aktivity, hry, soutěžení nebo něco překvapivého, aby byla legrace.

Vzpomenete si na něco konkrétního, nad čím jste se zasmáli?

Vždycky způsobí legraci, když to slovo znamená něco jiného ve druhém jazyce. Příklady uvádět nebudu, jsou to často vulgární výrazy… tak se tomu společně smějeme. Používáme učebnici od Lídy Holé, Czech Expres. Zvolila jsem právě tuto, protože je hodně rychlá. Člověk podvědomě doufá, že válka brzy skončí, tak aby se stihli naučit co nejdřív, aby se jim tu co nejrychleji dobře žilo. Třeba za měsíc už pojedou domů, tak abychom se neplácali u jednoho pádu. V učebnici je vždycky komiks a ten je opravdu zábavný. Minimum textu, zábavné obrázky, silná pointa. Hodně spoléhám na to, že tomu vlastně rozumí a dřu studenty z kůže hlavně na odlišné gramatice.

Vzpomenete si ještě na začátky? Válka začala ze dne na den, bylo to hodně rychlé, do podpory se zapojilo mnoho lidí. Jaké to tehdy bylo?

Bylo to opravdu divoké. Ze začátku jsem učila doma dva lidi, kteří u nás bydleli. Chápali velmi dobře, za dva týdny už jsme se normálně bavili. Občas si vypomohli ukrajinštinou, ale angličtinu už jsme nepotřebovali. Říkala jsem si, že je škoda učit jenom je, a tak jsme společně s Farní charitou vymysleli kurzy v komunitním centru sv. Prokopa. Tehdy jsme neměli z čeho zaplatit učebnice, takže jsem si materiály pro výuku připravovala sama.

Až od září loňského školního roku jsme přešli na nové učebnice, protože Charita dostala finanční podporu od MČ Prahy 13 a od Ministerstva vnitra. Mohli jsme tedy pořídit skutečné učebnice a své nedokonalé materiály jsem mohla založit do desek. Tato zkušenost byla pro mě přínosná, protože jsem mohla sama rozhodovat o tom, co je potřeba probrat a procvičit. Ale bylo to moc příprav a hodně práce. Jsem ráda, že mám učebnici, do které se večer podívám a druhý den jdu učit. Kurzy mají lepší formu.

Co dalšího se oproti loňskému roku změnilo?

Lidé umí mnohem lépe česky. Už málokdo je pravý začátečník, který skutečně ničemu nerozumí. Když začala válka, nikdo nerozuměl jediné české slovo. Teď do kurzů přichází lidé, kteří tady žijí šest měsíců a více, a jsou „rozposlouchaní“. Říkají mi: „Já všechno rozumím, ale nemůžu mluvit.“ Výuku jsem tedy pojala víc konverzačně, aby se základně domluvili. Například na úřadech nebo jak se zeptat na cestu, když se ztratí.

Teď už přichází se slušnou znalostí.

V pokračujících kurzech studenti už hezky píší, jsou velice zdatní. Spousta z nich už je tady usazená. Pracují, mají děti ve škole, píší společně úkoly. Už tady vlastně žijí. Když přicházeli v březnu, tak to byli lidé s kufrem, spadli do toho, vůbec nevěděli, kde jsou, nerozuměli ničemu a měli velký šok. Teď už málokdy učím lidi, kteří jsou z té situace roztřesení. Relativně si zvykli na českou stravu, jak mi Češi fungujeme, i si do nás v dobrém rýpnou, co děláme divně (smích). Jsou milí. Je to pořád strašně smutné, že tu musí být, ale už je to mnohem klidnější. Spousta z nich už je integrovaná natolik, že chodí do práce a žijí samostatně. Nejsou už závislí na pomoci, ani na mně. A tak je to už emocionálně méně náročná práce.

Vnímáte nějakou proměnu v náladě svých studentů? Je to rok, co žijí v Čechách. Máte pocit, že tady zapouští kořeny?

Ti, kteří chodí ke mně do kurzu, se tu chtějí co nejlépe domluvit, když už tady jsou. Možná jsou to lidé, kteří tady chtějí i zůstat. Nevím to. Někteří odjedou dál, někteří domů na Ukrajinu, někteří zůstanou. Mám pocit, že emoce jsou zklidněné. Ale stejně někdy vyplavou. V minulém semestru jsme měli téma rodina. Jedna studentka si vybrala jako téma „můj manžel“. On je voják, někde bojuje. Rozplakala se a mně to bylo hrozně líto.

Vlastně je to intenzivní vztah.

Docela ano. Teď se vídáme už jenom jednou týdně, ale na jaře to bylo třikrát týdně. Skutečně jsme se viděli pořád, stále jsme něco řešili, třeba kde je dobrý řezník, kde se dá koupit dobrá řepa, jak se řekne sádlo, slanina. Samé praktické věci.

Vypráví vám někdy své příběhy?

Jedna rodina nám líčila, jakým způsobem odjížděli. Do auta naložili, co mohli včetně peřin a ručníků, aby měli nějaké malé zázemí. Vyprávěli, že jeli v šílené zácpě po silnici k hranicím, lidé chodili pěšky s kufry, pak byli vyčerpaní a kufry zahodili a šli s holýma rukama přes hranice. Došli do cizí země, kde se museli o sebe a o svoje děti postarat. Mám pocit, že ženy drží, když mají děti. Ony ví, že děti musí do školy, musí k doktorovi a musí něco jíst. Ze začátku jeli na autopilota, ale teď už vypadají spokojenější, funguje to. Tedy alespoň u mých studentek.

Také při hodinách vzpomínáme. Třeba základní konverzační otázka zní: „Jaké je vaše povolání?” Odpovídají: „Teď jsem prodavačka,” nebo „teď jsem uklízečka,” ale vzpomínají na to, co dělaly, a to je člověku líto.

Jaké proměny povolání to jsou?

Strašlivé. Manažerka IT firmy a uklízí ve skladu. Jiná paní byla majitelka poměrně velké cestovní kanceláře. Ta pracuje v obchodě s oděvy. Měli jsme dvě studentky, jedna studovala angličtinu, druhá ekonomii, ty chodily v noci uklízet do McDonaldu. Prostě vzaly, co bylo. Musely. Tvrdou fyzickou práci. A po té noční směně ještě chodily na můj kurz. Obdivovala jsem je. Říkaly: „Vás ještě vydržíme, pak jdeme spát až do večera a pak zase pracovat.”

Je něco, co jste se od svých studentů naučila?

Spoustu slovíček, doma vaříme nějaká nová jídla a hlavně obdivuju ty studenty, kteří pracují, mají děti ve školách  i chodí na kurz. Že to všechno nějak stíhají. Přišli do cizí země, kde nerozuměli jazyku, byli tu poprvé a prostě to zvládli. Nezhroutili se a jedou dál. Snaží se na maximum využít tenhle čas a udělat něco i pro sebe, aby se tu měli dobře. S tím, že vůbec nevědí, co bude za měsíc nebo za rok. Jsou hrozně fajn.