Když se zavíraly dveře před králi: Průkopnice vypráví o začátcích Tříkrálové sbírky

Tříkrálová sbírka vznikla díky mnoha obětavým a nadšeným průkopníkům, kteří tehdy neznámé akci prošlapali cestu. Mezi tyto klíčové osobnosti patří i JITKA KIRSCHNEROVÁ a JIŘINA ŠUSTROVÁ z Roudnicka. Podle jejich vzpomínek nebyly začátky vůbec snadné.

Co pro vás TKS znamená?

Jiřina Š: Pro mě sbírka znamená radost z toho, že můžu obdarovat.

Jitka K: Je to tak, vždycky je lepší dávat než dostávat. Navíc předáváme dětem nedocenitelnou životní zkušenost. Mají možnost zažít to, že druhému přinesou radost a úsměv.

Mezigenerační solidarita je jednou ze silných stránek Tříkrálové sbírky.

K: Sbírka je pro děti obrovskou školou života. I kdyby nepřinesla žádný finanční výtěžek, její přínos pro výchovu dětí je k nezaplacení. Formuje generace dětí, učí je solidaritě a nesobeckosti.

Š: Ano, a učí je tím nejúčinnějším způsobem – vlastním prožitkem. Je lepší jednou zažít než tisíckrát slyšet. Vzpomínám na jednu holčičku, takovou živou, bezprostřední, jak obrovskou měla radost, když jsme odcházeli z koledy u osamělé důchodkyně. Skákala radostí, jako by byla na pružině a pořád opakovala: „Ta paní se krásně usmívala, my jsme jí skutečně přinesli radost!“ Bylo to pro ni tak silné, že na to dlouho nezapomene.

Jaké byly začátky Tříkrálové sbírky na Roudnicku v roce 2001? Co jste v té době dělaly?

K: Jiřina byla v té době předsedkyní neziskové organizace Můj domov a měla bohaté zkušenosti i ze zahraničí. Já byla v Charitě nováčkem. Bez její pomoci bych to tehdy nezvládla. Byla mojí mentorkou a velkou oporou.

Š: Do organizace sbírky jsem vůbec nezasahovala, to byla Jitčina parketa. Já byla průvodkyní dětí. Vzpomínám, že jsme tenkrát vypravili pět skupinek, a to hlavně díky ochotě zaměstnanců Charity a jejich rodinných příslušníků. Obešli jsme tenkrát podniky a dílny. Všude jsme museli vysvětlovat, kdo jsme a proč přicházíme.

Co bylo na prvních ročnících sbírky nejtěžší?

K: Prošlapat cestu. Překonat nedůvěru lidí. Chtělo to velkou dávku odvahy a vytrvalosti. Často jsme zvonili a nikdo nám neotevřel. Lidé si nechali dlouze vysvětlovat, o co jde, a ani poté nic nepřispěli, nebo jen tak symbolicky, aby se neřeklo. Často jsme slýchali: „Neznám, nedám, nevěřím.“

Š: Lidé byli vlastně překvapeni, že se něco takového děje. Po revoluci nebyla filantropie rozvinutá. Dnes je veřejnost na různé sbírky zvyklá, ale v té době to bylo něco nového, ojedinělého, co někteří lidé nedokázali pochopit. Hledali v tom různé zádrhele. O nás s manželem kolovaly pomluvy, že jsme si vzali děti do pěstounské péče jen pro peníze, abychom s nimi mohli chodit žebrat. Na druhou stranu jsme se setkávali i s hezkými reakcemi.

Pojďme zavzpomínat na to dobré. Jaké milé vzpomínky se vám vybaví při vzpomínce na první ročníky sbírky?

Š: Naše první krásné zážitky z koledování se odehrály v hospodách. Na menších obcích je to důležité místo pro setkávání komunity. Tam nás nikdy neodmítli.

K: Několik roků po sobě s námi chodil trumpetista. Inspiroval děti, které pak přinesly flétničky. Radost z koledování byla, a dodnes je, nakažlivá.

Co pomohlo počáteční nedůvěru lidí prolomit?

Š: Pomohla medializace. O sbírce se začalo mluvit v novinách, v rádiu a televizi. V začátcích jsme jen rozdávali letáky, což nestačilo, protože lidé si informace nemohli snadno ověřit jako dnes. Internet tehdy neměli. Dnes je situace úplně jiná. Lidé o sbírce a jejích záměrech vědí z mnoha zdrojů podrobné informace.

K: Pomohla celostátní média, ale i mravenčí práce na úrovni jednotlivých obcí. Šlo o to probudit každou jednotlivou vesnici. Všude bylo zpočátku důležité najít nějakou veřejně známou osobu, která se sbírky ujme a která přesvědčí děti a jejich rodiče, aby se zapojili. Překvapivě to nebyli vždy jen lidé pracující s mládeží, jako jsou školy, místní hasiči, turisté či další spolky.

Jak se změnilo samotné koledování, když srovnáte první ročníky a současnost?

Š: Koledování se příliš nezměnilo, stále držíme tradici Tří králů a sbírky na pomoc lidem v nouzi. Největší změna je v kostýmech. Zatímco na začátku jsme používali jednoduché bílé pláště, dnes šijeme propracované královské róby v pestrých barvách se zdobením. Děti se rády převlékají a kostýmy pro ně tvoří důležitou součást celého zážitku.

K: A další změnou je, že lidé začali v průběhu let dávat dětem drobnosti, jako je jablko, sladkost, čokoláda. To je moc milé, děti to nesmírně potěší a povzbudí.

Díky vám a desítkám, resp. za ta léta spíše stovkám, nadšených lidí je dnes sbírka nejen u vás na Roudnicku etablovanou a důvěryhodnou dobročinnou akcí. Jak dnes probíhá?

Š: Lidé koledníky očekávají, těší se na ně. Zlobí se a jsou zklamaní, když nepřijdeme. Snažíme se, aby se to nestávalo. Máme organizaci za ta léta propracovanou. Město a vesnice jsou rozdělené na rajóny, harmonogramy pro jednotlivé skupinky určují, kdo a kdy kam půjde. Vše běží jako na drátkách.

K: Děti, které na začátku koledovaly, vyrostly a dnes jsou sami průvodci. Chodí koledovat se svými vlastními dětmi. Zapojují se základní i mateřské školy. Dnes nám nedá takovou práci jako na začátku přesvědčit lidi, aby Tříkrálovou sbírku podpořili.

Tříkrálová sbírka se i dnes rozšiřuje. Zapojují se do ní nová města a obce. Co byste koordinátorům-nováčkům z vaší zkušenosti poradily?

Š: Povzbudila bych je, aby do toho šli naplno, s přesvědčením a vírou, že dělají dobrou věc. Pak to z nich bude vyzařovat a bude snadné vzbudit nadšení i u dětí. Bude snadné překonat špatné počasí a únavu. Nadchnout děti, v tom je klíč úspěchu.

K: Nenechte se odradit odmítnutím. Lidé nejsou zlí, jen někteří prostě nemají důvěru. Víte, život mě naučil, že lidé jsou ve své podstatě dobří, jenom někteří to ještě nevědí.

Paní Šustrová, povězte nám o svých dalších aktivitách. Jste neuvěřitelně tvořivý člověk, stála jste u zrodu Tříkrálové sbírky na Roudnicku, ale jste také autorkou věhlasného Podřípského betlému.

Š: Baví mě lidové tradice. Věnovala jsem se výrobě staročeského perníku, tvořila jsem figurky z vizovického těsta a z kukuřičného šustí. Lidem se líbily a jednou mi kdosi vnukl nápad vyrobit z nich betlém. Vzniklo jich hned několik. Jeden z nich slouží nově v klášteře karmelitánek v Drastech, další například v rotundě sv. Jiří na Řípu. Velký, 4 metry dlouhý pohyblivý betlém s 230 figurkami z kukuřičného šustí si pak lidé mohou přijet prohlédnout do naší galerie v Bechlíně. Více se dozví na www.podripskybetlem.cz.

A i prostřednictvím vašeho Podřipského betlému inspirujete mladou generaci.

Š: Během Adventu k nám přijíždí autobus za autobusem. Celé školní třídy, mnohdy až z Moravy. Učím děti úctě k lidové tradici. Zábavnou formou. Děti se mohou převléknout do kostýmů, sestavit živý betlém, prožít jeho jednotlivé scény. Užijí přitom spoustu legrace. To jsou zážitky, na které budou vzpomínat celý život. Jsem Pánu Bohu vděčná, že mu mohu takto ještě sloužit.

Paní Kirschnerová, pod vaším vedením se Charita Roudnice rozvinula v respektovanou organizaci s vlastními sociálními službami. Co cítíte, když vidíte, že vámi vybudovaná organizace nejen úspěšně pokračuje, ale dále roste a pomáhá stále více lidem v nouzi?

K: Za určité naplnění svého životního poslání považuji to, že jsem roudnickou Charitu dovedla z dobrovolnických začátků do podoby profesionální organizace. Při svém odchodu do důchodu jsem ji předávala jako stabilní instituci se zavedenou organizační strukturou, finančně zdravou, bez dluhů, bez šrámů a s pevným základem pro další rozvoj.

Dnes se mi vlastně všechno v dobrém vrací. Dnes já sama využívám pomoc Charity. Pečovatelky ke mně docházejí každý den, pomůžou mi vykoupat se, učesat, připravit jídlo. To všechno je pro mě už obtížné. Cítím přitom všem veliký vděk a těší mě, že mám tolik krásných vzpomínek nejen na práci v Charitě.

Věříme, že nezůstane jen u vzpomínek a že se opět vrátíte, abyste jako v předchozích letech pomáhala zajistit hladký průběh Tříkrálové sbírky.

K: Ano, moc mě bavilo drobně vypomáhat, být u oblékání koledníků, pohlídat, aby vypadali upraveně, aby měl každý kostým přiměřený své velikosti, aby měl korunku na hlavě srovnanou a tak podobně.

Co byste na závěr vzkázaly koledníkům, dárcům a všem lidem, kteří se o práci Charity zajímají?

Š: Neztrácejme životní optimismus. Namísto stěžování si na poměry, pojďme každý z nás přetvořit své nejbližší okolí k lepšímu.

K: Všechno dobře dopadne. A víte, podle čeho to vím? Když byl můj nejstarší vnuk v druhé třídě (dnes již studuje na vysoké škole), přinesl mi obrázek, který mě od té doby provází každým dnem. Na obrázku je hnědý kříž a na něm Ježíš namalovaný žlutou pastelkou. A ten Ježíš se usmívá od ucha k uchu, má krásně červenou pusu a vyzařuje z něj radost. Jako by nám tím dětským obrázkem chtěl říct to, co já dobře vím – že všechno nakonec dobře dopadne. Proto se usmívá.