Jaký na vás dělá dojem práce Charity v Ugandě?
Výborný. Je pro mě šokující zejména to, jak malá částka může přinést velký efekt. Představte si, že jedno lůžko týdenní péče může stát v Africe 300 korun. To je neuvěřitelné. A je ohromné, když pak vidíte, že se tam dá pořídit i sanitka. A hlavně, že to Charita udělá. To je skvělé. Těší mě být toho aspoň trochu a na chvíli součástí.
Nemocnice funguje na africkém venkově už 11 let. Čím to, že dílo trvá a roste?
Naše zkušenost bývá opačná. Občas se objeví skepse, když nějaké dílo nepřináší kýžený efekt: postaví se nemocnice nebo škola a tu pak vypálí nějací povstalci nebo zpustne. Vždycky vzpomínám, jak jsem dělal rozhovor s jezuitou P. Líznou, který pracuje s vězni. Velmi často u něj na faře i bydlí, on se o ně třeba i osobně stará. Ptal jsem se ho: Přináší to nějaký efekt? A on mi vesele povídá: „Třeba žádný. Ale je to třeba dělat.“ Myslím, že to je svatá pravda. Neustále usilovat o lepší svět – ať už to ty výsledky přinese větší, nebo menší. Nebo dokonce žádné. Už jenom to, že to někdo dělá, je cenné. Už to je určité svědectví o kvalitě člověka. V Ugandě jsou ale lidé, kteří tento projekt nemocnice udržují úspěšně při životě!
Co byste vzkázal dárcům? Jsou jich tisíce z různých míst České republiky?
Aby si nic nedělali z toho, když jejich štědrost nebude mít odezvu. Asi se nedočkají nějakého vděku. Ale to k tomu dávání patří a nic to nemění na kvalitě díla. Koneckonců když si člověk přečte životopisy svatých, jednali často podobně.
