Pomoc musí člověka posouvat, kdyby byla bezbřehá, je k ničemu

K ohroženým skupinám, kterým se Charita věnuje, patří také vězni. Lidé vykolejení z pobytu za mřížemi a s pošramoceným sebevědomím, kteří hledají svoji další cestu. Mnohdy začínají úplně od nuly, často s dluhy na krku. S bývalými vězni se často setkávají pracovníci azylových domů. „Řada našich klientů má ‚záznam‘, není to nic neobvyklého,“ říká sestra Radima z Azylového domu sv. Terezie v Praze, kde lidem v nouzi poskytují odborné poradenství.

„V poradně s klienty řešíme zejména práci a bydlení,“ pokračuje sestra Radima. Potřebují také povzbudit. „Někteří si nevěří, ty musíme ‚zeschopňovat‘, podpořit je. Jiní mají přehnané sebevědomí – ty zase upozorňujeme, jaká je čekají rizika. Klient se nesmí ve svých problémech ‚zacyklit‘. Učíme je třeba vyjít s penězi, aby byli, pokud možno, soběstační. Ne každý to však zvládne. Mnozí lidé jsou přehnaně důvěřiví, nechají se okrást, nebo z nich jiní vylákají peníze a už je nevrátí.“

S láskou a profesionalitou

„Hlavním principem je přistupovat k lidem bez předsudků,“ pokračuje Radima a vysvětluje systém na příkladu vah – na jedné misce je křesťanská pomoc, na druhé to, co klienti opravdu potřebují. „Naším přínosem je, že celá tíha neleží jen na klientovi, i když jej vedeme k osamostatnění.“ Prakticky dojde k oboustranné dohodě. S každým v poradně sestaví jeho osobní plán, který stanoví, kam by se měl klient posunout. Co je schopen zařídit sám, to si udělá. A musí se pojmenovat věci, které nezvládne. „Dnes mu dáme najíst, ale příště by si jídlo měl opatřit bez nás. Jinak by mu zůstaly jen natažené ruce a s nimi nespokojenost, že dostal málo. Pomoc nemůže být bezbřehá, taková by byla k ničemu,“ říká Radima.

V některých situacích už charitní pomoc nedostačuje. „Často jsme poslední instance, kam se klient ve zuboženém stavu dostane. Snažíme se ho dopravit k lékaři, do domova, někdy na psychiatrii,“ říká Radima.

„Záznam v trestním rejstříku je společenským stigmatem. Proto se snažíme, aby u nás lidé s vězeňskou zkušeností našli klidné místo, kde jimi nikdo nepohrdá, kde mohou s určitým odstupem promyslet svoji situaci, aby nerezignovali na sebe, na svůj život a na společnost. Tady by měli zjistit, že mají šanci. Netvrdím, že lidi na okraji dostaneme ze všech problémů, ale i těch několik procent úspěchů má svůj smysl,“ uzavírá sestra Radima a ukazuje fotku usměvavého chlapíka s nakrátko zastřiženými fousy. „Ten chlap smrděl a ležel na ulici. Naštěstí se z toho vykřesal a začal znovu žít. Lidé, kteří si odseděli trest, v sobě mají zakódované povědomí, že zklamali a nejspíš zase zklamou. Naším úkolem je dodat jim sebevědomí, že to tak být nemusí a že život má smysl.“

Jan Oulík