Svědectví z Ugandy: modlitba pro letošní advent

Registrujeme nové děti do programu Adopce na dálku^®. Je pátek, den zahajuji mší svatou a pak spěchám za kolegou Johnem, který už na mě čeká v základní škole svatého Tomáše. Pořád jsem se neodnaučila v Africe spěchat…

Ze školy se společně vydáváme navštívit rodiny, ze kterých vybereme deset nejpotřebnějších dětí v této oblasti a zařadíme je do programu Adopce na dálku^®. Období dešťů už začalo, takže jdeme pořádným blátem. Ředitel školy se za námi ještě směje, jestli máme s sebou gumáky. Samozřejmě, že máme, nejsme včerejší.

Procházíme místním tržištěm, kde ženy prodávají zeleninu o ovoce. Jejich stánky jsou jednoduché, pár dřevěných desek stlučených k sobě. John mává na jednu z žen a ta se k nám připojuje. Cestou se dozvídám, že Sarah je maminka čtyř dětí, manžel ji opustil, a tak se o děti musí starat sama. Procházíme malými uličkami a já musím dávat pozor, protože nějaké to překvapení číhá na každém rohu: natažená prádelní šňůra, slepice s kuřátky, tlupa malých dětí, které se na mě přisají a už mě nechtějí pustit.

„Vítejte,“ vykřikne radostně Sarah a otevírá nám plechové dveře svého příbytku. Sousedky vedle vaří mukene – malinké rybičky, jejichž pronikavý pach je cítít na míle daleko.Vcházíme dovnitř. Betonová podlaha je z části přikrytá vybledlou plachtou s logem Spojených národů. Posadíme se. Ze stropu naproti nám visí moskytiéra a obepíná jednu velkou matraci, na které spí všechny děti. Koukám se nad sebe a přemýšlím, jak moc při dešti do domu zatéká. Sarah nám vypráví svůj příběh a kolega John si ověřuje informace, které už jsme o rodině získali. Pokoj je docela malý, určitě se tady rodina přes den nezdržuje, není totiž moc kde, napadá mě. Na stolečku jsou ještě zbytky kukuřičné kaše v plastových hrníčcích, které nechaly děti od snídaně. Myšlenky mě najednou přivádějí do mých dětských let. Vzpomenu si na plech maminčiných výborných buchet a hrnek kakaa. Na teplou postel a vůni vypraného povlečení, na prostorný pokojíček, čistotu a pohodlí. O takovém dětství, jaké jsem měla já, si Sářiny děti mohou nechat zdát. Jak vypráví, některé dny chodí spát s prázdným žaludkem, protože na jídlo prostě nemá peníze. A podvýživa je jednou z častých diagnóz v naší České nemocnici Sv. Karla Lwangy v Buikwe.

Naše kultury jsou velmi odlišné a je spousta věcí, které snad ani nelze vysvětlit. Jedno ale vím jistě – až zase uslyšíte to známé klišé „Co by za to daly děti v Africe?“, vzpomeňte si na tuhle rodinu a spoustu dalších, které žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách.

Myslím, že jedním z našich hlavních úkolů tady na Zemi je nejen naučit se být vděční za to, co máme, ale také se naučit o to dělit s těmi, kteří jsou v nouzi. A to je moje modlitba pro letošní advent i Vánoce.

Bernadeta Pavlíková,
Vedoucí charitní mise v Ugandě