Téměř deset tisíc dětí ve škole. Slavíme 20 let pomoci v Ugandě

Uganda byla historicky první africkou misí Arcidiecézní charity Praha. V roce 2001 zde začal pomáhat program Adopce na dálku^®, který tehdy úspěšně fungoval v Indii. Brzy přibyly další rozvojové programy na pomoc celým komunitám v oblasti zdrojů obživy, zdravotní péče a vzdělání. Za dvěma dekádami působení pražské Charity v Ugandě se ohlédneme s jejím ředitelem JAROSLAVEM NĚMCEM.

Jaké jsou výsledky dvacetileté pomoci Ugandě? Co se za tu dobu Arcidiecézní charitě Praha podařilo?

V Ugandě máme tři priority. První z nich je vzdělání. Dává šanci jednotlivcům z chudých poměrů na lepší budoucnost, což se pak odráží v rozvoji celých komunit a celé společnosti. Během dvaceti let jsme podpořili vzdělávání 9 640 dětí z těch nejchudších poměrů. Více než 7 000 z nich již školní docházku dokončilo a díky vzdělání si našlo zaměstnání. Ostatní ještě studují. Je to ohromující číslo. Představuji si třeba, jaké by to bylo, kdybychom chtěli všechny děti vzít na školní výlet autobusem. Kolona by byla dlouhá dva kilometry. Vzdělání jsme navíc zpřístupnili i mnoha dospělým.

Další klíčovou oblastí je v podmínkách subsaharské Afriky zdravotní péče. V roce 2006 jsme ve vesnickém kraji Buikwe postavili Českou nemocnici. Ta denně zachraňuje lidské životy, šíří osvětu a díky prevenci zlepšuje zdraví desetitisíců lidí ve své spádové oblasti, kde žije mnoho lidí pod hranicí chudoby. Nemocnici jsme po několika letech předali do rukou místní diecéze, ale stále díky českým dárcům přispíváme na její provoz.

Třetí prioritou jsou zdroje obživy. Podpořili jsme desítky projektů, v nichž lidé získali prostředky a know-how pro nějakou konkrétní výdělečnou aktivitu – chov domácích zvířat, pěstování banánů, kávy, sušení ananasů, výrobu obuvi, krejčovství či kadeřnické služby a mnoho dalšího. Principem těchto aktivit je známé motto o tom, že nejlépe člověka nasytíme, když ho naučíme chytat ryby.

Řekněte nám prosím víc o studentech programu Adopce na dálku^®.

V Ugandě máme řadu úspěšných absolventů a jsme na ně hrdí. Pracují v nemocnicích jako lékaři a zdravotní sestry, slouží v armádě, policii i místních samosprávách, mají vlastní podnikání, jsou úspěšnými manažery v různých společnostech. Někteří absolventi sociálních studií se stali našimi kolegy a pracují pro nás jako sociální pracovníci. Dovolte mi pár příkladů za všechny:

Martin Mugwe je středoškolským učitelem a autorem učebnic o přírodních vědách.

Tom Kanyike je učitelem matematiky a komisařem ugandské národní zkušební komise.

Jonathan Mwambu vede HIV kliniku v nemocnici v Nkozi.

Eriab Lutaakome vlastní tiskovou a vydavatelskou společnost.

Joweria Nakabiri je úspěšnou podnikatelkou a vlastní restauraci.

Philip Walakira založil organizaci, která podporuje více než 200 potřebných dětí.

Stella Nakkulima a James Walonze založili každý svou vlastní základní školu.

Ahmed Gyagenda je kreslíř a motivační řečník pro lidi žijící s HIV/AIDS.

Jackson Sserujji, Henry Kanengo, Martha Asinde a Agnes Birabwa jsou našimi sociálními pracovníky. Každý má na starost zhruba 150 dětí v programu Adopce na dálku^®.

Tisíce mladých lidí. Tisíce splněných snů o lepší budoucnosti. Tisíceré díky všech ochotným dárcům, kteří to umožnili!

Můžete těm, kdo mají rádi statistiky, ukázat, jakou úroveň vzdělání absolventi Adopce na dálku^® dosáhli?

Zhruba 43 % dětí v programu Adopce na dálku^® ukončí základní školu, 41 % střední školu a 15 % pokračuje na další specializované školy (odborná učiliště a vyšší odborné školy). Na univerzitu se dostane jeden ze sta. Když si uvědomíme, že rodiče těchto dětí jsou většinou negramotní, je to skvělý výsledek.

Jaké studijní obory si děti nejčastěji vybírají?

Chlapci často volí mechaniku motorových vozidel, tesařství a truhlářství, instalatérské práce, elektroinstalaci a další obory využitelné ve stavebnictví, dále svařování a kovovýrobu. Dívky se často věnují krejčovství, kuchařství, kadeřnictví a kosmetice. Na vyšších školách je to pedagogika, sociální práce, rozvojová studia, obchodní administrativa, ošetřovatelství a další.

Výuční list či diplom jsou vstupní branou k stabilnímu zaměstnání.

Určitě. A radost nám dělají i ti, kteří dokázali vybudovat vlastní podnikání. Je zajímavé, že řada absolventů se věnuje dobročinnosti. Říkají, že chtějí dát dalším dětem stejnou šanci, jako dostali oni sami díky programu Adopce na dálku^®.

Jak snadné nebo obtížné je zorganizovat takovou rozsáhlou pomoc?

Nebyla by pravda, kdybych tvrdil, že je vše snadné a že jde vždy všechno podle plánu. Uganda je tak odlišná od toho, co známe. Nejde jen o kulturní rozdíly a jinou mentalitu. Jde především o nízkou úroveň rozvinutosti společnosti, která komplikuje organizaci projektů. To je ale zároveň důvod, proč v Ugandě chceme pomáhat.

Chtěl bych zde také zdůraznit velkou pomoc katolické církve v Ugandě, s jejímiž zástupci téměř na všech projektech spolupracujeme.

Uvedete konkrétní příklad?

Bylo by jich na celou knihu. Pro představu třeba u nás jasný právní krok, jakým je nákup pozemku, se může v Ugandě proměnit v úkol na deset let a bezpočet právních konzultací a úředních jednání. To jsme poznali, když jsme kupovali půdu pro stavbu České nemocnice v Buikwe. V Ugandě jsou totiž dva katastry – ten oficiální, novodobý a zároveň ten, který vznikl v době, kdy byla Uganda královstvím. Problém nastává, když si obě evidence protiřečí, což se stalo právě v případě pozemku, na kterém jsme postavili naši nemocnici.

Problémem je funkčnost úřadů a institucí, korupce, výpadky elektřiny, špatná dopravní infrastruktura, všudypřítomná chudoba a v neposlední řadě zdravotní rizika, která musíme brát při cestách v potaz.

Jaké jsou vaše plány v Ugandě do budoucna?

Program Adopce na dálku^® bychom chtěli i nadále rozšiřovat do dalších komunit. Jeho efektivita je léty prověřená. Čím více dětí vytáhneme z bídy, tím více bude v Ugandě vzdělaných rodičů, kteří budou chtít zajistit vzdělání mladé generaci. Nenašli jsme efektivnější způsob, jak pomoci jednotlivcům i celé společnosti. Mimochodem, naše pomoc je odpovědí na obavy z nekontrolované migrace z chudých částí světa do těch bohatších. Lidé, kteří najdou uplatnění ve své vlastní zemi, nemají důvod odcházet jinam.

Chci sdílet ještě jednu vizi: V Ugandě bychom rádi postavili další nemocnici nebo „adoptovali“ nějakou již existující, která bojuje s nedostatečnou úrovní zdravotní péče. Zkušenosti, které jsme získali založením České nemocnice v Buikwe, by byla škoda nevložit do služeb dalším pacientům.

Jsem si vědom, že naše plány bude možné uskutečnit jen s podporou našich dárců. Patří jim veliké poděkování za důvěru během uplynulých 20 let: Vaše nezištná podpora je obdivuhodná!