Zkušenost s dobrovolnictvím v Ugandě

Před nedávnem se z Ugandy vrátila dobrovolnice Romana Garguláková. V rámci svého studia využila nabídky Rozvojového střediska a odjela vyučovat místní studenty základní a střední školy. Romany jsme se zeptali na její zkušenosti a vzpomínky.

Vybaví se vám ještě vzpomínky na příjezd? Jaký byl váš přechod z evropského prostředí do země třetího světa?

Pro mě byl vstup přirozený, nebo jsem to alespoň tak vnímala. Celkově prostředí působilo velmi přátelsky. Uganďané jsou přívětiví a neskutečně milí, neustále se usmívají. I když trochu nejistoty mnou také zacloumalo, zvlášť když nás dovezli do Malongwe, kde jsme měly s kolegyní, později kamarádkou Janou bydlet. Přeci jen být v novém prostředí, ne příliš půvabném, kde si musíte zvyknout na kohoutek metr vysoko a na jiné obdobné nezvyklosti jako třeba při sprchování repetivě polévání vodou z lavóru saranče kousek od vás , mlsnou krysu a jiná zvířátka… Také jsem neměla příliš zkušeností s vyučováním, takže i z něho jsem měla trošku obavy.

Učila jste na Základní škole sv. Jana Nepomuckého (Kitula) angličtinu a výtvarnou výchovu a na Technickém učilišti sv. Karla Lwangy (Malongwe) výpočetní techniku a opět angličtinu. Mohla byste nám více přiblížit tamní studium i studenty? Jací jsou v porovnání s našimi školáky?

Kdybych svůj pohled měla zevšeobecnit, řekla bych, že tamní děti byly celkově aktivnější a nadšenější, nežli jsou děti u nás. Měla jsem z učení radost a dobrý pocit. Z dětí u nás bych asi šílela, přeci jen nejsou tak poslušné a oddané. U nás je výchova obecně o něčem jiném, děti jsou zhýčkanější a rozmazlenější. Kdežto pro ugandské děti je to vlastně za odměnu chodit do školy. Nemusí pomáhat na polích nebo s nošením vody, což s sebou nese paradox vymýšlení kázeňský trestů: nemůžete jim přece uložit fyzickou práci, kterou běžně znají! Tudíž, když si ti starší z učiliště dovolovali nebo se jim nechtělo plnit úkoly a poslouchat na hodině, tak největším trestem pro ně bylo vyloučení z hodiny. Všichni nakonec chtěli spolupracovat a  nikdo neodešel.

Zmínila jste, že jste z učení dětí měla dobrý pocit. Jaký smysl má podle vás dobrovolnictví v tamních zemích? Jak vás osobně tahle zkušenost obohatila a co si myslíte, že přináší pobyt dobrovolníků ugandským dětem?

Pro mě osobně je tahle zkušenost obrovským přínosem, myslím, že stejně to vidí většina dobrovolníků, kteří se odhodlali jet pomáhat na africký kontinent. U dětí jde zase o jiný pohled na svět obecně díky osvětě, kterou zprostředkováváme. Pomáháme jim se učit, rozvíjet a dáváme jim tím možnost, pokud se i oni budou snažit, najít si dobrou práci v místě bydliště nebo jít třeba dál studovat. Na druhou stranu u nás zase vidí, že máme mobily, notebooky, což jsou věci, kterými oni nedisponují. Nejsem si jistá, jak tohle vnímají. V každém případě je to neocenitelná zkušenost a myslím, že ten smysl cítí obě strany. Např. jsem se tam setkala s jednou učitelkou na škole, která vystudovala díky programu Adopce na dálku^®. Byla za tuto možnost velmi vděčná a oceňovala takovouto formu pomoci. Podle jejích slov to pro ni byl největší dar, jaký kdy dostala, mnohem smysluplnější, než kdyby jí dal někdo horu peněz. 

Měla jste možnost poznávat okolí a seznámit se tak s místní kulturou i jinak než-li jen z pohledu školních lavic?

Určitě, často jsem jezdila do Jinji, která byla nějakých 60 km od Buikwe, kde jsem nakonec bydlela. Našla jsem si tam velmi příjemnou kavárnu na evropský způsob, kam jsem si zalezla, dala si kávu a nějaký ten applepie a načerpala zase novou energii na práci s dětmi. Chodila jsem plavat, z bazénu jsem pozorovala Nil, občas se za námi přišly podívat i opice. To byl taky „fajn relax“, stejně tak jako třeba knihovna, kolo nebo diskotéky, na které jsme se občas vydávali s přáteli i dalšími dobrovolníky. Navíc za mnou přijela sestra s tatínkem, takže jsem měla možnost si i trochu pocestovat. Svůj volný čas jsem se ale snažila trávit maximálně efektivně. Věnovala jsem se výzkumu do školy, přípravě absolventské a bakalářské práce. 

Napadlo vás, že byste se v Ugandě usadila natrvalo nebo že byste měla vztah s nějakým místním chlapcem?

(Smích) Napadlo, tedy ze začátku určitě, ale pak mě tahle myšlenka rychle opustila. Pro místní je exotická bílá žena něco jako trofej. Ale na druhou stranu pro mě bylo uklidňující zjištění, že pokud jsem řekla dost nebo ne, tak to akceptovali. Toho jsem si na nich vážila. Navíc ta kultura i mentalita jsou natolik rozdílné, že by to nedělalo dobrotu, a bylo by to hodně náročné. Oni se nikam nehrnou a vedou takový poklidný až lenivý život. Na druhou stranu jsou ale živější, temperamentnější a otevřenější než-li jsme my. Chudoba je naučila žít  teď a tady. Žít přítomností, což my často neumíme a žijeme budoucností.

Myslíte si, že mají místní naději na zlepšení své situace a mají o to vůbec zájem?

To je relativní, protože změna je dlouhodobý a složitý proces, na který si místní lidé teprve zvykají. V každém případě si myslím, že rozvojová pomoc je potřebná a žádoucí. Vzdělání přinese i rozvoj místní komunity, což je podstatné a je to i cílem většiny projektů v rozvojových zemích.

Poměry na místě jsou spojené s mentalitou místních lidí. Oni se svými starostmi o každodenní přežití jednoduše žijí ze dne na den, tady a teď a příliš neřeší budoucnost. Nemyslí na to, že pokud se zadluží, tak se tento čin odrazí v jejich budoucnosti. A to je potřeba změnit. Na druhou stranu je tam dost jedinců, především mladých, kteří si uvědomují potřebu vzdělávat se.

Jeden z mých kamarádů mi řekl, že by nechtěl mít více žen a více než dvě děti, protože si uvědomuje, že by je všechny musel uživit, čímž by nezbyly peníze třeba právě na jejich vzdělání. Navíc hodně mladých tam žije na „hromádce“. Svatba je tam totiž poměrně nákladná stejně jako žádost o ruku nevěsty tzv. Introduction. Svatba je  velkou životní událostí a vážený ceremoniál s velikou tradicí.

Mohla byste nám popsat život na vesnici? Jaký je běžný život tamních lidí? Jaké mají rituály, čím se živí, co mají nejraději k jídlu?

Nejvíc se po ulicích potulují děti, což je logické, vzhledem k tomu, že 44 % populace tvoří děti mladší 15 let. Pomáhají matkám obdělávat malá políčka, což je často jediný zdroj obživy. Nosí vodu v těžkých kanistrech někde až několik kilometrů daleko. Obecně na políčkách s kukuřicí nebo rýží pracují především ženy. Matky také bdí nad školními povinnostmi dětí, jejich výchovou, připravují jídlo pro rodinu a starají se o obživu celé domácnosti. Nejčastější místní pokrm představuje kaše ze zelených banánů matoke nebo z kukuřičné mouky posho. Jí se jedno hlavní jídlo za den. Ačkoli se na trhu prodávají různé druhy nádherné zeleniny, tak místní vždy raději sáhnou po něčem sytém a vydatném jako je třeba kukuřice, fazole či rýže, kterou také sami pěstují.

Na rozdíl od žen, jsem muže viděla spíš jen tak si povídat, hrát billiard apod. Stařešinové nebo tzv. „rada starších“ se zase pravidelně sházela nad kýblem domácí pálenky, kterou ucucávali z dlouhých brček a rozebírali místní situaci, volby a tak podobně.  Ženy i děti měly k mužům i starším obyvatelům velkou úctu a jako projev úcty k autoritám si děti poklekávaly nejen před otcem ale třeba i před učiteli.

Změnil vás nebo ovlivnil vás dobrovolnický pobyt v Ugandě?

Určitě ano, naučila jsem si lépe poskládat priority.. Neodkládám úkoly, všechno se snažím udělat, co nejrychleji v rámci možností.. Také mám pocit, že mne jen tak něco nerozhází, že mám větší nadhled a vnitřní klid. Měla jsem hodně času přemýšlet o sobě, o svých pocitech. Během pobytu v Ugandě jsem více prohloubila modlitbu, která se pro mne stala velmi silnou oporou a mohla jsem tak být oporou a pomocí pro druhé. V zemi jako je Uganda jsem si více uvědomila kontrasty mezi našimi světy a též to, v jakém žijeme blahobytu. Používám slovo světy, protože život u nás v Evropě je nesrovnatelný s životem v Africe, co se týká materiálního zajištění. Ráda bych se do této země znovu vrátila, alespoň na chvíli.