32. světový den nemocných: Není dobré, aby byl člověk sám

7. 2. 2024

32. světový den nemocných: Není dobré, aby byl člověk sám

Papež František ve svém poselství k 32. světovému dni nemocných, který si připomínáme v sobotu 11. února, zdůrazňuje důležitost péče o vztahy v procesu uzdravování. S tímto poselstvím se plně ztotožňujeme a s úctou oceňuje všechny, kteří se s láskou a obětavostí věnují péči o nemocné.

Naše hluboké poděkování patří pracovníkům v charitních službách, kteří vytvářejí laskavé a vlídné prostředí pro ty, kteří to nejvíce potřebují. Děkujeme zdravotníkům v domácí zdravotní péči za laskavost a profesionalitu při péči o pacienty v jejich domovech.

Oceňujeme práci dobrovolníků, kteří s lidskostí a soucítěním navštěvují nemocné a osamělé, i všech dalších, kteří se podílejí na chodu dobrovolných farních Charit zaštiťujících tyto aktivity.

Naše péče ve prospěch nemocných by se neobešla bez empatických rodinných příslušníků, kteří s odhodláním a láskou pečují o své nemocné blízké. Abychom jim byli co nejvíc oporou, pořádáme pravidelně podpůrné skupiny pro pečující.

Všichni tito lidé, ať už profesionálové, dobrovolníci nebo rodinní pečující, jsou nedílnou součástí společné péče, která uzdravuje nejen tělo, ale i duši. Jejich obětavost zmírňuje bolest a osamělost a dává nemocným naději. Papež František nás vybízí, abychom se v této měnící se době stali mistry blízkosti a soucitu. Společně můžeme budovat kulturu něhy a péče, která nenechá nikoho v osamělosti.

Motto: „Není dobré, aby byl člověk sám.“

Poselství papeže Františka k 32. světovému dni nemocných 11. února 2024

„Není dobré, aby byl člověk sám.“ (Gn 2,18) Bůh, který je láska, od počátku stvořil člověka pro společenství a vepsal do jeho bytosti rozměr vztahů. Náš život, utvářený k obrazu Trojice, je tedy povolán k tomu, aby se plně realizoval v dynamice vztahů, přátelství a vzájemné lásky. Jsme stvořeni k tomu, abychom byli spolu, ne sami. A právě proto, že tento plán společenství je tak hluboce vepsán do lidského srdce, zkušenost opuštěnosti a osamělosti nás děsí a je bolestná, ba nelidská. Mám na mysli například ty, kteří byli strašlivě osamělí během pandemie Covid-19: pacienty, kteří nemohli přijímat návštěvy, ale také sestry, lékaře a pomocný personál, všichni přepracovaní a zavření na izolačních odděleních. A samozřejmě nezapomínejme na ty, kteří museli čelit hodině smrti sami, v péči zdravotnického personálu, ale daleko od svých rodin.

Zároveň se zármutkem sdílím stav utrpení a osamělosti těch, kteří se kvůli válce a jejím tragickým důsledkům ocitli bez podpory a pomoci: válka je nejstrašnější ze sociálních nemocí a nejkřehčí lidé za ni platí nejvyšší cenu.

Je však třeba zdůraznit, že i v zemích, které se těší míru a větším zdrojům, je doba stáří a nemoci často prožívána v osamění a někdy i opuštěnosti. Tato smutná realita je především důsledkem kultury individualismu, která vyzdvihuje výkon za každou cenu a pěstuje mýtus výkonnosti, přičemž se stává lhostejnou, a dokonce bezohlednou, když lidé již nemají sílu držet krok. Stává se pak kulturou odstrkování, v níž „lidé přestávají být pociťováni jako prvořadá hodnota, kterou je třeba respektovat a chránit, zejména pokud jsou chudí nebo postižení, pokud jsou ‚již nepotřební‘ jako nenarozené děti, nebo ‚již nepotřební‘ jako staří lidé“ (Enc. Fratelli tutti, 18). Tato logika bohužel prostupuje i některými politickými rozhodnutími, která nestaví důstojnost lidské osoby a její potřeby do centra pozornosti a ne vždy upřednostňují strategie a prostředky nezbytné k tomu, aby bylo každému člověku zaručeno základní právo na zdraví a přístup k péči. Současně je opuštěnost křehkých osob a jejich osamělost podporována tím, že se péče omezuje pouze na zdravotnické služby, aniž by byla rozumně doprovázena „terapeutickým spojenectvím“ mezi lékařem, pacientem a rodinnými příslušníky.

Je dobré znovu slyšet ono biblické slovo: Není dobré, aby člověk byl sám! Bůh je vyslovuje na samém počátku stvoření a odhaluje nám tak hluboký smysl svého plánu s lidstvem, ale zároveň i smrtelnou ránu hříchu, která se zavádí tím, že vytváří podezření, roztržky, rozdělení, a tedy izolaci. Taková izolace způsobuje, že ztrácíme smysl existence, bere nám radost z lásky a způsobuje, že ve všech rozhodujících životních etapách prožíváme tísnivý pocit osamělosti.

Bratři a sestry, první péče, kterou v nemoci potřebujeme, je blízkost plná soucitu a něhy. Proto péče o nemocného znamená především péči o jeho vztahy, o všechny jeho vztahy: s Bohem, s druhými – rodinou, přáteli, zdravotníky, se stvořením, se sebou samým. Je to možné? Ano, je to možné a my všichni jsme povoláni k tomu, abychom se k tomu zavázali. Podívejme se na ikonu milosrdného Samaritána (srov. Lk 10,25-37), na jeho schopnost zpomalit své tempo a stát se bližním, na něhu, s níž tišil rány svého trpícího bratra.

Připomeňme si tuto ústřední pravdu našeho života: přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal; jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství. Tento rozměr našeho bytí nás podporuje zejména v dobách nemoci a křehkosti a je první terapií, kterou si musíme všichni společně osvojit, abychom uzdravili nemoci společnosti, v níž žijeme.

Vám, kteří prožíváte nemoc, ať už přechodnou, nebo chronickou, bych chtěl říci: Nestyďte se za svou touhu po blízkosti a něze! Neskrývejte ji a nikdy si nemyslete, že jste pro druhé přítěží. Stav nemocných nás všechny vybízí k tomu, abychom omezili rozjitřený rytmus, do kterého jsme ponořeni, a znovu objevili sami sebe.

V této měnící se době, v níž žijeme, jsme zvláště my, křesťané povoláni osvojit si Ježíšův soucitný pohled. Pečujme o ty, kdo trpí a jsou osamělí, možná marginalizovaní a odstrčení. Vzájemnou láskou, kterou nám Kristus Pán dává v modlitbě, zejména v eucharistii, uzdravujme rány osamělosti a izolace. A tak spolupracujme na potírání kultury individualismu, lhostejnosti, zavržení a na pěstování kultury něhy a soucitu.

Nemocní, křehcí a chudí jsou středem církve a musí být také středem naší lidské pozornosti a pastorační péče. Nezapomínejme na to!
A svěřme se Panně Marii, Uzdravení nemocných, aby se za nás přimlouvala a pomáhala nám být mistry blízkosti a bratrských a sesterských vztahů.

FRANTIŠEK
Řím, u svatých Janů v Lateránu, 10. 1. 2024

Související články

Tříkrálová sbírka

13. 2. 2024

Arcibiskup Jan Graubner poděkoval koledníkům Tříkrálové sbírky

Charita a Církev

30. 1. 2024

Postní almužna: Pomáhejte půstem!

Charita a Církev

24. 12. 2023

Vánoční poselství

Charita a Církev

22. 12. 2023

Arcibiskup Jan Graubner k tragédii na Filosofické fakultě UK