Úvod Novinky Adventní výzva: Obdarujte o Vánocích ty, kteří jsou v nouzi

Adventní výzva: Obdarujte o Vánocích ty, kteří jsou v nouzi

8. 12. 2016

Obdarujte o Vánocích nejen své blízké. Obdarujte své bližní, kteří jsou v nouzi. Pomozte jim vytvořit nový domov. Obracíme se na vás o pomoc s vybavením nového azylového domu pro lidi bez domova, kteří jsou v seniorském věku nebo trpí zdravotním postižením. Vaše dary využijeme na nákup pračky, sporáku, myčky a nádobí do společné kuchyně. Přispějte, prosíme, na tyto vánoční dárky, aby mohly sloužit už na Štědrý den.

Váš dar pošlete, prosíme, na číslo účtu Arcidiecézní charity Praha 749011/5500, variabilní symbol 403. Děkujeme!

Azylový dům sv. Terezie, jedno z největších center na pomoc lidem bez domova v Praze, rozšířil od 1. listopadu svou pomoc o 12 nových lůžek. Nová pobočka Azylového domu sv. Terezie s 9 lůžky vznikla v Praze-Třeboradicích. Slouží těm, kteří potřebují dlouhodobou podporu vzhledem k vysokému věku, zdravotním problémům, nízkému příjmu a složitému uplatnění na trhu práce. Před několika dny zde získali azyl Věra a Václav.

Věra a Václav: Díky Charitě máme zázemí a bezpečí

Co vás přivedlo do Azylového domu sv. Terezie?

Věra: Od roku 2001 využívám služeb azylových domů v Praze a okolí. Už to bude 16 let, co nemám svůj domov.

Václav: Mě přivedli vaši terénní pracovníci. Lukáš a Matěj. Téměř 15 let jsem žil v mrazech, ve sněhu, ve stanu. Pršelo, byla zima. Neměl jsem tušení, že něco takového jako azylový dům vůbec existuje.

Jak jste se dostali do této složité situace?

Věra: Žila jsem s partnerem, kterého zavřeli za neplacení alimentů. Když se vrátil, tak mě zbil, protože jsem ho z vězení včas nevykoupila. Vzal na mě kuchyňský nůž a pobodal mě. Žila jsem ve strachu. Jiný muž mi od tohoto partnera pomohl, ale začal mě vydírat. Všude chodil se mnou a předstíral, že mi dělá ochranku. Zadržoval mi doklady. Pod jeho nátlakem jsem si musela brát půjčky. Prodala jsem barák. Všechny peníze mi vzal. Neměla jsem ani na nájem. V roce 2001 na Silvestra jsem se poprala se správcovou kvůli penězům. Správcová mě pak vyhodila z bytu.

Václav: Vyrůstal jsem u táty a nevlastní matky. Táta mě bil. Skončil jsem v dětském domově, tam mi bylo dobře. Vyučil jsem se ševcem. Po vojně jsem vyráběl v Karlíně kanady pro vojáky. Po revoluci přišli soukromníci, chvíli jsem pro ně pracoval, ale nebylo to ono. Tak jsem odešel. Chodil jsem ulicemi sem a tam. Tam a sem. Nějakou dobu jsem bydlel na ubytovně, pomáhali jsme ji majiteli opravovat. Umožnil mi bydlení zdarma. Chtěl jsem taky nějaké peníze na živobytí, ale to už zase nechtěl majitel. Odešel jsem na ulici.

Vybavujete si nějaký moment ve vašem životě „bez domova“, kdy jste se dotkli dna?

Věra: Když jsem byla dva roky na ulici, snažila jsem se zapomínat a přicházet na jiné myšlenky. Našla jsem si partu na Hlavním nádraží. Stále jsem však měla strach, že někde potkám toho vyděrače. Když zavřeli nádraží, jezdila jsem tramvajemi. Občas jsem dostala epileptický záchvat, spadla jsem a nevěděla, co se se mnou dělo. Jednou jsem byla týden o hladu, nějací manželé mi dali jídlo a poradili mi, kde mám hledat odbornou pomoc. Pak už to bylo lepší.

Václav: Před čtyřmi lety jsme se pohádali s mým jediným kamarádem Pepíkem. Vůbec už si nepamatuju, kvůli čemu to bylo. Nějaká úplná kravina. Našel jsem si provaz a vybral strom. Udělal jsem si smyčku a už jsem visel. Netrvalo by to dlouho a už bych měl jen tmu. Kamarád se vrátil a zachránil mě.

Máte rodinu? Přátele?

Věra: Mám syna. Je postižený. Snažím se s právničkou zjistit, kde je a jak se mu daří.

Václav: Rodiče už nemám. Babičku ani dědu neznám, ale vím, že jsem je měl. Jednu sestru mám v Německu, jezdila k nám na návštěvy, druhou sestru v Počernicích. Dále mám několik nevlastních sourozenců, nestýkáme se.

V čem vám azylový dům nejvíce pomáhá?

Václav: Mě ten dům nejvíc pomáhá od mrazu, zimy a deště. Terénní služba mě doprovázela na úřady, teď už to dokážu sám. Učí mě, jak hospodařit s penězi. Máme dohodu. Moje peníze jsou u pokladníka v obálce a já si beru jen tolik, kolik zrovna potřebuju.

Věra: Mám zázemí. Cítím, že jsem v bezpečí. Když mě nebylo dobře, doprovodila mě terénní služba k lékaři a na úřady. Jednou úřednice na ÚP spletla mou adresu, nedostala jsem žádné peníze. Neměla jsem na léky ani na jídlo, pomohli vyřídit dávku čerpat.

Co vám dělá největší radost?

Věra: Když se něco podaří.

Václav: Život.

Jaké jsou vaše plány?

Věra: Chtěla bych si najít bydlení. Trvalé bydlení. Pracovat vzhledem k nemoci nemůžu.

Václav: Normální život. Najít si nějakou práci, to je bod číslo jedna, a taky si udržet bydlení.

Co pro vás znamenají Vánoce?

Věra: Klid, pohodu. Slavím je v azylových domech. Mívají to pěkně připravené. O Vánocích vzpomínám na to, co bylo, když jsem byla malá, na dětství, když jsem měla všechno, a postesknu si.

Václav: Vánoce musí být. Slavím je každý rok, i ve stanu. Ovšem bez stromku, stromy jsou všude kolem.

Co byste vzkázali ostatním lidem, kteří jsou v podobné situaci?

Věra: Mít pevnou vůli. Nevzdávat se. Poradit se se sociálním pracovníkem, právníkem. Evidovat se na Úřadě práce, tak získat peníze na živobytí. Hlavně přemýšlet, jak mít střechu nad hlavou. Zařídit si třeba azylový dům, ubytovnu, noclehárnu. Nepoddávat se ulici. Chodit čistě oblečený a umytý.

Václav: Držte se a neblbněte. Nechlastejte. Žádný rvačky, bitky, bouchačky. Užívejte život, kdekoli a kdykoli. Buďte v klidu.

Našmi bližními jsou i lidé žijící v chudobě

Na otázku, kdo je náš bližní, odpověděl Ježíš podobenstvím o samaritánovi. Ukázal nám, jak máme i my jednat. Prosím, nezapomínejme zvláště o Vánocích, že našimi bližními jsou i lidé, kteří žijí kolem nás v chudobě a osamocení. Pomozme jim, prostřednictvím Arcidiecézní charity Praha, vytvořit nový domov. V Praze-Třeboradicích jsme nově otevřeli azylový dům pro lidi bez domova, kteří zároveň potřebují podporu vzhledem k vysokému věku, tělesnému či mentálnímu postižení. Jsou to ti nejchudší z nejchudších, kteří potřebují naši pomoc. Pomozte nám prosím pořídit vybavení společné kuchyně. Za vaše dary děkujeme.