Rozhovor s ředitelem: 100 let pomoci potřebným
Pražská Charita slaví sto let existence. Více než jednu pětinu její historie (posledních 22 let) stojí v jejím čele Ing. JAROSLAV NĚMEC, který vtiskl charitní práci její dnešní podobu, a přivedl tak Arcidiecézní charitu Praha mezi uznávané a spolehlivé organizace na vysoké profesionální úrovni.
Co víme o začátcích Charity v pražské arcidiecézi?
Počátek dnešní Charity lze vystopovat prostřednictvím organizace nazvané Svaz katolické charity v Království českém. Od vzniku tohoto svazu odvozujeme také stoleté výročí Charity v pražské arcidiecézi. Nevyrostl na zelené louce a nebylo to nějaké úřední rozhodnutí, protože Charita – jak je jí to ostatně vlastní – vznikala odspodu. Jednotliví věřící, kněží i biskupové zakládali dobročinné spolky. Ty zaznamenaly značný rozvoj po 1. světové válce, která zanechala mnoho lidí v invaliditě, bez domova a v sociální tísni. Spolky se pak sdružily do zmíněného svazu a začaly působit jako jeden celek.
Už při svém vzniku před sto lety tedy Charita navazovala na bohatou tradici ve službě potřebným.
Přesně tak. A můžeme jít ještě hlouběji do historie. Pomoc potřebným byla spjata s životem církve od jejího vzniku. V naší zemi nutno připomenout svatou Zdislavu a její špitál v Jablonném či svatou Anežku, která už v roce 1232 postavila špitál v Praze a se svým bratrem se podílela na vzniku špitálního řádu pro provoz nemocnic, útulků a vývařoven. Církev byla těmto osobám inspirací a dávala jim sílu i podporu k velkým skutkům milosrdenství. My jsme jen pokračováním této přirozené služby církve.
Jaký je podle vás vztah mezi křesťanskou vírou a pomocí bližním?
Není možná opravdová Charita bez křesťanství a opravdové křesťanství bez Charity.
Říkal jste, že Charitě je vlastní růst z malého k většímu. Platí to tak i dnes?
Přijde mi vysloveně zajímavé, že tento princip je v Charitě stále živý. Dodnes vznikají v rámci Charity dobrovolné „spolky“ věřících – dnes říkáme farní charity – nedávno např. ve Slaném, Mnichovicích, Radotíně, v Novém Strašecí. Ty působí jako skupiny dobrovolníků, kteří se věnují pomoci potřebným ve farnosti i mimo ni. Některé z nich postupem času zakládají profesionální sociální služby. Velmi důležitá je spolupráce s místním duchovním správcem, farním společenstvím a městem či obcí.
Jak se charitní práce proměňuje?
Zejména se profesionalizuje. A s tím přicházejí i všelijaké úřední komplikace. Dříve bylo poměrně snadné obhájit před úřady vznik nějaké konkrétní potřebné služby a získat pro ni financování. Pamatuji, jak jsme se na pár hodin sešli s mým zástupcem, záměr popsali na dvě stránky a bylo. Dnes je to zdlouhavý proces, do kterého je zapojena řada odborníků. Lidé pracující v sociálních službách musí mít předepsané vzdělání, dodržovat přísné standardy kvality a poměrně často podstoupit i kontrolu inspektorů z Ministerstva práce a sociálních věcí a dalších orgánů. Zrovna nyní v září procházíme kontrolou zaměřenou na dotace v roce 2018. Na druhé straně je nesporné, že to vede k vyšší kvalitě služeb a Charita se tomu nebrání. Ne každý vidí lásku, službu a pomoc bližnímu jako prioritu své činnosti. Možná ne všem jde o dobrou věc, proto kontrolám rozumím.
V čem je Charita ve srovnání s jinými poskytovateli sociálních služeb výjimečná?
Katolická Charita má svou přidanou hodnotu pramenící z jejích duchovních základů. Nejde tedy pouze o sociální péči, ale i o úkol uspokojit ještě širší pole lidských potřeb než jsou ty hmotné. Pří své péči nabízíme i duchovní pomoc, ale nevnucujeme ji. Jsme připraveni nejen profesionálně poskytnout sociální službu, ale i nabídnout přijetí, udělat „krok navíc“, který je pro naše zaměstnance typický. Nedávno se pečovatelkám v příbramské Charitě svěřil dvaaosmdesátiletý pán, o kterého pravidelně pečují, že by se rád ještě jednou podíval do své rodné vesnice na Moravě. Pečovatelky mu připravily k narozeninám překvapení. O víkendu pro něj ve svém volném čase přichystaly výlet. Podíval se do svého rodného domku a na místa, kde vyrůstal. Udělalo to ohromnou radost nejen tomuto pánovi, ale i pečovatelkám.
