Při generální audienci na Svatopetrském náměstí v Římě dne 15. května 2024 se papež František věnoval tématu křesťanské lásky – tématu, které je pro práci Charity a pro její každodenní službu lidem na okraji společnosti navýsost aktuální. Sdílíme přepis jeho inspirující promluvy, kterou přinesl Katolický týdeník. Záznam audience je ke zhlédnutí na kanále Vatican News na Youtube.
Dnes budeme hovořit o lásce, jež je vrcholem celé cesty, kterou jsme sledovali katechezemi o ctnostech. Křesťané ve starověku měli několik řeckých slov, jimiž definovali různé druhy lásky. Jedním z nich je slovo „agapé“, které běžně překládáme jako „pečující láska“. Křesťané jsou schopni všech lásek světa – i oni se zamilovávají, prožívají přátelství. I oni prožívají lásku k vlasti a lidstvu. Existuje však větší láska (agapé), která pochází od Boha a směřuje k Bohu. Ta nás uschopňuje milovat ho, stát se jeho přáteli a uschopňuje nás milovat bližního tak, jak ho miluje Bůh. Tato láska nás díky Kristu vede tam, kam bychom lidsky nešli: je to láska k chudým, nemilovaným, k těm, kdo nás nemají rádi nebo nám nejsou vděční. Je to láska k tomu, co by nikdo nemiloval, dokonce i k nepříteli. To je význam slova „teologální“, tedy to, co pochází od Boha. Je to dílo Ducha Svatého v nás.
Ježíš káže v horském kázání: „Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří činí dobro vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují“ (Lk 6,32-33). A uzavírá: „Ale milujte své nepřátele (my jsme zvyklí spíše pomlouvat nepřátele); čiňte dobro, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná, budete dětmi Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.“ Zapamatujme si toto: „Ale milujte své nepřátele, čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět.“
V těchto slovech se láska zjevuje jako teologální ctnost a přijímá jméno dobročinnost. Láska je dobročinnost. Okamžitě si uvědomíme, že je to láska obtížná, ba dokonce neproveditelná, pokud člověk nežije v Bohu. Naše lidská přirozenost nás nutí spontánně milovat to, co je dobré a krásné. Ve jménu ideálu nebo velkého citu můžeme být dokonce velkorysí a konat hrdinské skutky. Boží láska však tato kritéria přesahuje. Křesťanská láska přijímá i to, co je nemilé, nabízí odpuštění.
Jak těžké je odpouštět. Kolik lásky je třeba, aby člověk odpustil! Křesťanská láska žehná těm, kdo zlořečí, ale my jsme zvyklí, že když čelíme urážce nebo nadávce, odpovíme další urážkou, další nadávkou. Je to láska tak troufalá, že se zdá téměř nemožná, a přesto je to to jediné, co po nás zůstane. Láska je „úzká brána“, kterou musíme projít, abychom vstoupili do Božího království. Na sklonku života totiž nebudeme souzeni podle obecné lásky, ale právě podle toho, jak jsme milovali v praxi. A Ježíš nám říká: „Amen, pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40). To je ta krásná věc, ta velká věc lásky. Kupředu a odvahu!
Zdroj: Katolický týdeník č. 21/2024