Patronát nad projektem v Albánii převzal biskup Zdenek Wasserbauer

Arcidiecézní charita Praha rozšiřuje program Adopce na dálku^® do Albánie. Pomůže mladým katolickým vysokoškolákům v jejich studiu. Nový projekt představuje jeho patron Mons. ZDENEK WASSERBAUER, pomocný biskup pražský.

 Kdy jste se začal zajímat o Albánii?

V lednu to budou tři roky, kdy mi pan nuncius oznámil, že jsem byl jmenován titulárním biskupem jihoalbánského města Butrint. Měl jsem radost. Albánie je mi blízká, protože je to evropská, postkomunistická země. Komunismus jsem jako mladý zažil na vlastní kůži, a je to v mnohém nezapomenutelné. Už při biskupském svěcení jsem pak dostal různé publikace o Albánii nebo dokonce i slovník.

Přináší titulární biskupství nějaké povinnosti?

Ne, nevyplývají z toho žádné konkrétní povinnosti. Já osobně jsem se rozhodl, že se budu modlit za katolíky, kteří zde žijí dnes, i za ty, kteří tu žili v minulých generacích. A za současného biskupa  i za ty pastýře, kteří mu předcházeli. Smyslem titulárního biskupství je nezapomenout na místní církev a společenství věřících, které zde kdysi žilo a působilo. Má to svou duchovní ekleziologickou hloubku.

Nezůstalo však u modlitby. Loni jste spolu s pracovníky arcibiskupství Albánii navštívil.

Při této návštěvě jsme měli možnost poznat zblízka krásu Albánie, ale i všudypřítomnou chudobu. Od našeho průvodce, od sester františkánek ze Slovenska, které tu působí, ale především od místního pana biskupa jsme se dozvěděli mnoho informací. Mluvili jsme o krutovládě komunismu. Albánci trpěli komunismem v nesrovnatelně větší míře a brutalitě než my. Všechno bylo zakázané. Žádné mše, žádná výuka náboženství, žádný křesťanský tisk. Stovky kostelů se zbouraly nebo proměnily třeba na skladiště. Za výuku náboženství byl žalář. Místní nám vyprávěli příhodu, kdy se učitelka ptala malinkých dětí, jakou znají básničku. Když dítě začalo „Andělíčku, můj strážníčku“ nebo „Zdrávas Maria“, šla celá rodina do vězení. Děly se tu neskutečné hrůzy.

Během cesty jsem měl možnost pozorovat, jak je Albánie chudá. Poznáte to na domech, autech, na celkové neuspořádanosti a nepořádku. Chudá je i místní církev, která je odkázaná jen na dary věřících nebo pomoc ze zahraničí. Kněží například nemají plat. Proto jsem se rozhodl místní církev podpořit.

Jakou konkrétní podobu měla tato pomoc?

Uspořádal jsem už v roce 2019 sbírku mezi kněžími v pražské arcidiecézi. Krásný výtěžek jsme panu biskupovi  osobně předali a velmi jsme ho tím dojali. Domluvil jsem se teď s panem kardinálem, že si vezmeme na starost pravidelný plat alespoň tří místních kněží. Jsou to bratři nesrovnatelně chudší než my. Rád bych také požádal naše kněze, aby se zapojili do této pomoci spolubratřím. Teď jsme  panu biskupovi ještě poslali větší finanční obnos na potřeby diecéze.

Další pomoc bude směřovat do vzdělání místních mladých katolíků. Pan biskup Giovanni vytipoval pět vysokoškoláků, kteří nemohou kvůli nedostatku financí studovat, a požádal nás o pomoc. Naše Arcidiecézní charita má dlouholetou zkušenost s obdobnou pomocí v programu Adopce na dálku^®. Věřím, že najdeme ochotné dárce, kteří nám pomohou.

Proč podporovat vzdělání studentů ze sociálně slabých rodin?

Jsem přesvědčen, že podporovat vzdělání má smysl. Osobně znám lidi, kterým rodiče školu zaplatit nemohli nebo nechtěli. „Nic naplat, že máš samé jedničky. Půjdeš co nejdříve pracovat a vydělávat.“ Podpořit takového člověka ve vzdělání mu doslova změní život.

Vidíme to i v dějinách. Kolik vynikajících kněží a biskupů, kteří měli obrovský význam pro život církve i společnosti, mohlo naplnit své povolání jen díky tomu, že je někdo podpořil. A nemusí jít nutně jen o duchovní povolání. Když se nadaný člověk stane dobrým lékařem, učitelem, vědcem, je to výborné. Je-li navíc z věřící rodiny, může prospět celému společenství i tím, že svědčí o své víře. Bible nás vyzývá: „A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Gal 6,10)

Je ještě jeden důvod, proč jste se rozhodl vzít patronát nad programem Adopce na dálku® v Albánii. Vaše vlastní zkušenost. Řekněte nám prosím o tom víc.

Studoval jsem filosofii a teologii na univerzitách v Římě díky podpoře ze zahraničí. Sám bych si to dovolit nemohl. Celá má studia platila německá organizace Kirche in Not, kterou podporuje také řada drobných přispěvatelů z celého světa. Dá se tedy říct, že i já jsem byl „adoptován na dálku“, a jsem za to moc vděčný.

Kdo bude partnerem projektu na albánské straně?

Zárukou důvěryhodnosti je místní biskup. Má-li projekt podporu biskupa, je v církvi obecným pravidlem, že se taková akce pokládá za důvěryhodnou. Giuseppe Peragine je biskupem ustanoveným Svatým otcem, je také řeholníkem, který v jižní Albánii působil přes 20 let jako misionář. Měl jsem možnost ho osobně poznat a jsme v pravidelném kontaktu.

Nemohl by někdo namítnout, zda máme vůbec pomáhat v Albánii, když doma máme dost vlastních starostí?

Bůh oceňuje toho, kdo se dokáže rozdělit, i když přitom nedává jen z vlastního přebytku. Konec konců stačí připomenout evangelium o chudé vdově. Sama měla nedostatek, a přesto dokázala odevzdat dar do chrámové pokladnice. Ježíš to obrovským a krásným způsobem vyzdvihuje.

Chtěl byste závěrem něco vzkázat čtenářům, kteří uvažují, že by projekt podpořili?

„Radostného dárce miluje Bůh.“ (2 Kor 9,7) Možností, kde můžeme pomáhat je hodně, ale věřím, že Albánie si naši pozornost zaslouží. Je evropskou, postkomunistickou zemí, kterou loni zasáhlo ničivé zemětřesení a letos také silně covid-19 a bojuje s velkou bídou a chudobou. Věřím, že když dokážeme pomáhat ve vzdálených zemích Afriky či Asie, podáme pomocnou ruku i Albánii.