Pomáháme stovce uprchlíků v ubytovně v Praze-Modřanech

Nejmladšímu obyvateli je 9 měsíců, nejstaršímu 83 let. Ubytovnu v pražských Modřanech zaplnila stovka lidí, kteří utekli před válkou na Ukrajině.

„Lidé na ubytovně, převážně ženy a děti, pocházejí z válečných oblastí na východě a jihu Ukrajiny. Uprchlí z Mariupolu, Oděsy, Charkova,“ říká Táňa Wieluchová z Arcidiecézní charity Praha, která má chod ubytovny na starosti. „Zažili začátek války, bombardování, úkryt ve sklepích. Trpí úzkostmi. Do ubytovny proto pravidelně dochází naše psycholožka a také kněz.“

Konstruovala rakety a nesměla odjet ze SSSR

Mezi obyvateli je i 83letá Alena z Dněpru. Ta vždy ráda cestovala a o to jednodušší pro ni zřejmě bylo rozhodování, jestli žít ve strachu, nebo z Ukrajiny odjet. Česko znala z knih, a tak věděla, že by ráda právě sem. „Nemám rodinu, tak jsem na nikoho nemusela brát ohledy. Chápu ale lidi, kteří kvůli rodinným vazbám nedokážou rodnou zemi opustit,“ říká vitální Alena. Sama se už vydala na výlet do centra Prahy. Fyzičku si udržuje pravidelným cvičením a jednou týdně drží půst. Před rozpadem sovětského bloku pracovala jako konstruktérka ve fabrice, kde se vyráběly rakety. Tehdy nesměla opustit SSSR, aby nevyzradila státní tajemství. „Vždy jsem si ale o Rusku myslela své. Srdcem jsem v Ukrajině, ale o její osud se vážně obávám,“ říká s tím, že domů se, ve svém věku, pravděpodobně už nevrátí.

Přeje si konec války, teprve pak přestane plakat

Dalšími obyvateli jsou Julie se syny Arťomem a Iljou. Když 44letá žena popisuje surovost války, nedokáže se ubránit slzám. Stále prožívá pocity strachu a beznaděje. „Z krytu jsme se hladoví vydali nakoupit. Měli jsme nárok na jednu housku na osobu. Když jsme stáli u pokladny, začalo bombardování. Utíkali jsme bez jídla a byli rádi, že žijeme. Lidi se chovali jako zvířata,“ pláče Julie.

Dnes je šťastná, že mají co jíst a kde v klidu žít, a za zázemí v Česku je vděčná. Je to první cizí země, kterou kdy navštívila. Před válkou Ukrajinu neopustila. Její starší syn byl v krytu jako zdravotník. Studuje medicínu a přeje si jediné: zapomenout na prožité hrůzy a jít dál. Mladší Arťom je v šesté třídě a chce být účetní. Jejich maminka by si přála alespoň na chvíli se vrátit domů a vzít si pár fotek na památku. „Uzavřela bych tak minulost. Přeji si konec války, teprve pak přestanu plakat,“ říká emotivně Julie.

Dobrovolnice upeče pro každé dítě narozeninový dort

I přes prožitá traumata se uprchlíci snaží zapojit do společnosti. Mnozí si našli práci nebo brigády. Většina dětí chodí do škol.

„Každý den organizujeme pro děti volnočasové aktivity, malujeme, něco vyrábíme, chodíme na procházky,“ říká Táňa Wieluchová. „A také slavíme. Když jsme v ubytovně začínali, navštívila nás paní, která bydlí v sousedství. Ptala se, čím může být užitečná. Protože ráda a dobře peče, dohodli jsme se, že na každou narozeninovou oslavu, pro každé z 27 dětí, upeče dort.“

Zapojují se i další dobrovolníci. Farníci ze sousedícího evangelického sboru zvou maminky a děti o víkendu na posezení na zahradě. Několik lidí venčících své psy podél Vltavy zase pravidelně přichází, aby se k nim mohly ukrajinské děti připojit a povodit pejska na vodítku.

„Díky všem těmto aktivitám je atmosféra v ubytovně pozitivní a příjemná,“ pochvaluje si Táňa Wieluchová. Lidé na ubytovně jí přirostli k srdci: „Žiju s nimi jejich příběhy, prožívám to, co prožívají oni. Nejsou mi lhostejní.“

Ubytovnu v Praze-Modřanech v objektu bývalé radnice poskytla Městská část Praha 12. Obývá ji 93 ukrajinských uprchlíků – 66 dospělých a 27 dětí. Arcidiecézní charita Praha zajišťuje od poloviny května chod ubytovny a uprchlíkům poskytuje odbornou sociální pomoc, psychologickou podporu, výuku češtiny a volnočasové aktivity pro děti.