Pracovníci se „přestěhovali“ do Domova pro seniory. Jak probíhá dobrovolná karanténa?

Před týdnem, 16. března, nastoupilo 10 pracovníků Domova pro seniory kardinála Berana do práce. Domů se však po celé dva týdny nevrátí. Poté je vystřídá další „směna“. Arcidiecézní charita Praha chce ochránit seniory, kteří jsou nákazou koronaviru nejzranitelnější.

Přinášíme rozhovor s ředitelkou Domova Alenou Hankovou.

Kdy jste se rozhodli pro dobrovolnou karanténu? Co konkrétně vás k tomu vedlo, když tak přísné opatření zatím povinné není?

První impulz vyšel od krizového týmu naší organizace. Dostala jsem instrukce, abychom se připravili na možnost, že náš Domov bude postižen vyhlášením karantény. Seznámila jsem své zaměstnance se všemi informacemi a projednala s nimi, jak by karanténa v našem zařízení pobíhala. Pracovníci to vzali velmi odpovědně, všichni byli ochotni se, podle svých možností, do krizového chodu zapojit.

Sestavila jsem tým tří pracovníků (vedoucí domova, sociální pracovník a vedoucí přímé péče), kteří se snažili domyslet, na co se v takové situaci prakticky připravit. Udělali jsme seznam nejnutnějších věcí, které budeme potřebovat pro první dny, a také seznam pracovníků, kteří by byli v první skupině, která by do provozu nastoupila.

To celé probíhalo ještě před vyhlášením nouzového stavu v ČR, ve chvíli jeho vyhlášení jsme v podstatě byli na karanténu připraveni, ve spolupráci s Pavlem Šimkem (koordinátorem pro mimořádné události) jsme doladili pravidla a postupy.

Ve chvíli, kdy jsme se oficiálně dozvěděli, že je první potvrzený případ nakaženého občana z obce Mukařov, bylo jasné, že bychom k mimořádným preventivním opatřením měli přistoupit co nejdříve, že pouhý zákaz návštěv (který jsme v Domově měli již od 6. března 2020) nestačí.

Všichni zaměstnanci souhlasili s tím, že je lépe být o krok napřed než pozadu. Dobře si uvědomujeme, že pečujeme o nejohroženější skupinu lidí.

Jak jste vybírali pracovníky, kteří do toho s Vámi půjdou? Jak reagovali?

Došli jsme k tomu, že je potřeba minimálně deset pracovníků, aby zvládli zabezpečit základní chod našeho zařízení 24 hodin denně. Ve skupině těchto pracovníků je 5 pečovatelek, 1 zdravotní sestra a 4 pracovníci, kteří zajištují provozně technický chod (úklid, kuchyň, prádelnu a technické zázemí). A jedna pracovnice, která zůstala doma, nám dělá tzv. spojku – doručuje léky, potraviny a nejnutnější nákupy, a to bez kontaktu. Věci nechává na lavičce v bráně. Až po jejím odchodu si je vyzvedáváme.

Bylo od začátku jasné, že to pro všechny pracovníky bude hodně náročné, a tím myslím i ty, kteří zůstanou doma a budou se připravovat na vystřídání první skupiny. Klíčoví pracovníci si víceméně vybrali sami, jestli chtějí začínat nebo čekat na střídání, jen jsme to doladili tak, aby vyšly počty. Pracovníky, kteří pracují na dohody, jsou v částečném invalidním důchodu nebo mají ještě souběžný pracovní poměr jinde, jsme pro tuto chvíli do plánu nezařadili.

V první skupině jsou pracovníci a pracovnice, které mají již odrostlé děti, zabezpečené rodiny nebo jsou bezdětní. Kontakt s nejbližšími mají po telefonu nebo mailu. Jeden pracovník si s sebou vzal dva malé pejsky, pro které neměl hlídání, což zlepšuje náladu mezi klienty i zaměstnanci.  Stále ještě ladíme, jak během 24 hodinové služby skloubit práci, odpočinek, soukromí.

Jaká je atmosféra mezi seniory? Změnila se nějak tímto opatřením?

Mezi seniory, kteří jsou orientovaní a vnímají celkovou situaci, je samozřejmě znát strach a obavy o sebe, své blízké a o to, co bude následovat dál. Většina našich klientů pamatuje 2. světovou válku a všechny hrůzy s ní spojené. Některé okolnosti jim to připomínají – zákaz vycházení, omezení obchodů a restaurací, strach a nejistota nebo bezmoc. Zároveň ale vnímají, že jsme tu s nimi, že jsme připraveni za všech okolností se o všechny postarat.

Režim dne v Domově se nijak výrazně nezměnil, trochu improvizujeme, co se stravy týká, některé věci zjednodušujeme.

Dnes probíhala oslava devadesátých narozenin jedné naší klientky ve společenské místnosti. Přesto (nebo právě proto), že místo obložených chlebíčků jsme namazali toustový chléb, místo dortu byla buchta a kytičku narcisek jsme natrhali na zahradě, byla atmosféra moc hezká, až dojemná.

Každý klient je jiný, jinak snáší své obavy, starosti a bolesti, ale všichni bez výjimky oceňují, že se je současným opatřením snažíme ochránit.

Jak probíhá spojení s venkem?

Naštěstí bez problému funguje náš externí dodavatel stravy i dovozce pečiva. Protože areál Domova je uzavřen a není možný ani vjezd na dvůr, dali jsme před bránu lavičku, na které nám stravu nechávají. Teď už jsme před bránu umístili i budku, kam se přepravky s pečivem a jídlem uloží při dešti.
Další spojení máme přes naši pracovnici „spojku“, která je vybavena všemi dostupnými ochrannými prostředky a obstarává nám vyzvedávání léků v lékárně a drobné nákupy pro klienty i zaměstnance. Vše nám zase nechává na lavičce, kontakt s ní máme pouze telefonický.

Jaký je další plán? Co po uplynutí 14 dnů?

Konzultujeme s krizovým týmem Arcidiecézní charity Praha, sledujeme vývoj situace a vypadá to, že pokud nenastane změna k lepšímu, tak část pracovníků zůstane a část po 14 dnech vystřídá další „směna“ zaměstnanců, kteří jsou v současné době zavřeni doma. Vystřídat se musí především pečovatelky, které mají práci fyzicky nejnáročnější.

Komu Domov pro seniory kardinála Berana pomáhá?

V našem Domově žijí klienti, kteří potřebují z různých důvodů celodenní dopomoc pečovatelek. Asi čtvrtina klientů je upoutána na lůžko, jiní ujdou krátkou vzdálenost pouze s podporou pečovatelky, všichni klienti potřebují pomoc při běžných činnostech během dne. Průměrný věk našich seniorů je 88 let, nejstarší obyvatelce je 102 roků.
Pro většinu seniorů z našeho Domova je velmi důležité duchovní zázemí, které náš Domov nabízí. V těchto chvílích, kdy k nám nemůže docházet pan farář na pravidelné mše svaté, se klienti denně po obědě schází ve společenské místnosti a sledují mše v televizi a setkávají se také ke společným modlitbám v kapli Domova.

Klientka paní Vlasta (82 let), která se dvakrát v týdnu s ostatními klienty schází k biblickému čtení, k tomu říká: „Scházíme se proto, abychom v závěru života občerstvili své duše slovem Božím. Povzbuzujeme se žít pro své bližní a máme se rádi. Náš život není nudný, i když děláme drobné skutky lásky, žádné velké činy.“