Pražský arcibiskup k charitním pracovníkům: Buďte světlem světa, solí země

Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl zná Charitu zblízka. V letech 2004–2008 působil jako prezident Arcidiecézní charity Praha a dodnes na toto období vzpomíná jako na velkou lidskou i profesní školu. Při nedávném setkání vedoucích pracovníků Charit pražské arcidiecéze zavzpomínal na první setkání s touto organizací a sdílel svůj pohled na to, jaké výzvy Charitu v nadcházejících letech čekají.

Kdy a jak jste se poprvé setkal s Arcidiecézní charitou Praha?

Bylo to v roce 1998. Šel jsem si koupit svůj první mobilní telefon do prodejny v Londýnské ulici, naproti sídlu Charity. Měl jsem radost, že jsem našel místo na parkování. Zabouchl jsem dveře a v tu ránu mi klíče spadly do kanálu. Auto odemčené, já bezradně stojím na chodníku.

Kolem zrovna procházel pán z Arcidiecézní charity, podíval se na mě a zeptal se, co se stalo. Ukázalo se, že se známe ze Svaté Hory. Poslal pro údržbáře a ten pomocí kroužku na klíče, klíčků od vrtačky a provázku ty klíče z kanálu opravdu vytáhl.

Takže Charita mi nejprve pomohla v nouzi. Myslím, že to byl dobrý začátek. Ne nějaké oficiální seznámení, ale konkrétní pomoc v konkrétní chvíli.

V roce 2004, na Popeleční středu, vás pak pan kardinál Miloslav Vlk jmenoval prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Jak na toto období vzpomínáte?

Vzpomínám velmi rád. Jednak to byla doba, kdy jsem poznal většinu z vedoucích pracovníků Charity i v neformálních situacích, takže dnes můžu říct, že jsme přátelé a že se na sebe můžeme spolehnout.

A také to pro mě byla velká škola profesionality. Základní manažerské dovednosti jsem získal právě v Charitě. Naučil jsem se jednat s lidmi a nacházet řešení, když přicházely potíže.

Angažoval jste se také v oblasti zahraniční rozvojové pomoci, které se pražská Charita věnuje.

Ano, a bylo to pro mě zásadní. V té době jsme stavěli nemocnici v Buikwe v Ugandě a díky tomu jsem tam několikrát cestoval. Pamatuji, jak jsem jednou „pašoval“ ultrazvuk i s gely, které jsou k vyšetření potřeba. Na letišti v Bruselu projel přístroj rentgenem a já čekal, že mě zastaví. Taková zásilka vypadá jako plastická trhavina. Nic se ale nestalo a vše dobře dopadlo.

Spolupráce s Ugandou pro mě ale znamenala víc než stavbu a rozvoj nových projektů. Poznal jsem církev v mnohem širším záběru, než jaký nabízí perspektiva střední Evropy.

Poté jste prošel řadou dalších církevních funkcí. Setkával jste se s charitní prací i v těchto rolích?

Charita mě provázela a měl jsem možnost ji vnímat vždy z trochu jiného úhlu.

V Litoměřicích jako generální vikář jsem poznával specifika tamní diecéze a pomáhal například s novými stanovami Charity. Na České biskupské konferenci jsem Charitu vnímal z celonárodní perspektivy. Partnerem pro mě byla Charita Česká republika. A objevil jsem i méně známou podobu charitní práce: Vojenský fond solidarity, který pomáhá vojákům a jejich rodinám v těžkých situacích.

Když jsem se do Litoměřic vrátil jako biskup, zjistil jsem, že se Charita výrazně proměnila. Všude běží velké investiční projekty, obnovy domů, nové služby za stovky milionů korun. Je to krásné, ale rychlý růst má i svá úskalí. A k tomu všemu je charitní práce velmi závislá na politickém prostředí. Někdo může přijít a říct, že tohle nebude podporovat. Každoroční boje o peníze na sociální služby to dobře ilustrují.

Co považujete za důležité, když se dnes díváte na Charitu a její budoucnost?

Charitě je pětatřicet let a přichází druhá, možná třetí generace pracovníků. Každá taková výměna je kritický moment: Dá se leccos udržet, leccos zlepšit, ale taky leccos pokazit. A stejně jako v ekonomice i v Charitě je nereálné počítat s trvalým růstem. Budeme muset přemýšlet o tom, že ne každou příležitost je nutné využít.

Loni jsem byl v Helsinkách u tamního biskupa, jediného pro celou zemi. Místní Charita začínala doslova od nuly: Jedna paní přešívala šatstvo, pak se vařila káva potřebným a nabízela pomoc migrantům. Ale byl to osvěžující pohled. Charita tam vychází přímo z nitra církve a je přirozenou součástí jejího života. Katolíci jsou tam menšinou bez státní podpory a o to silnější je tam jejich sepětí. To je něco, k čemu se vyplatí občas vracet.

Jakou roli by podle Vás měla Charita hrát v životě církve a farností?

Vážím si toho, že charitní služba je profesionální a standardizovaná. A tak to má být. Ale právě vysoké nároky na provoz a předpisy nám někdy berou energii, kterou bychom rádi věnovali něčemu jinému: skutečnému propojení s životem církve.

Moje vize je prostá: aby Charita a církev nebyly dva světy vedle sebe, ale aby se charitní pomoc stále víc propojovala s farnostmi – profesionálně, ale zároveň osobně. Není to nová výzva. Ale stále na nás čeká.

Práce v Charitě je pro mnoho lidí posláním a vyjádřením víry. Kde je podle vás zdravá hranice mezi profesionalitou a osobní obětavostí?

Jde o vyrovnanost. O zdravý vztah mezi tím, že každý z nás jsme člověkem a zároveň že jsme ve službě a nikoli jen v zaměstnání.

Žít a umírat pro práci může škodit člověku samotnému i jeho rodině. Na druhou stranu ale Charitu nelze jen tak odložit, když jdu z práce, a nezajímat se, dokud se do ní zase nevrátím. Ostatně pán Charity mi tehdy pomohl vytáhnout klíče z kanálu cestou z práce. Mohl jít dál, být dřív doma, ale nedalo mu to. Stejně to prožíváme i my kněží. Nemůžeme chodit „jenom do práce“. Ale nesmíme ani nespat z toho, co se nevyřešilo, protože to nás pak ničí.

Jak takovou rovnováhu najít?

To je, po manažersku řečeno, velmi měkká dovednost. Těžko uchopitelná. A není jen manažerská, je také duchovní.

Zdravé propojení osobního a profesního života, to je výzva pro každého z nás. Být profesionální a zároveň empatický. Brát práci nejen jako zaměstnání, ale jako poslání. Být světlem světa, solí země. Na tom všichni pracujeme celý život.