Rozhovor s Gracem Mboizi. Vzdělání otevírá ugandským dětem dveře k lepší budoucnosti

Když před 20 lety nastupoval do pobočky pražské Charity v Ugandě jako asistent účetního, netušil, že jednou bude řídit misi, která pomáhá tisícům chudých dětí získat vzdělání. Dnes GRACE MBOIZI koordinuje tým 166 lidí a dohlíží na provoz škol, nemocnice i odborného učiliště. V rozhovoru vypráví o své cestě k této pozici i o tom, jak česká pomoc mění životy v Ugandě.

Pamatujete si svůj první den v Charitě?

Jako by to bylo včera. Bylo to 13. ledna 2005. Když jsem se dozvěděl o volném místě, okamžitě jsem poslal svůj životopis. Po třech dnech mě pozvali na pohovor. Když se ptali, kdy můžu nastoupit, odpověděl jsem „hned“. A skutečně – práci mi přidělili hned na místě.

Jak jste se pak vypracoval až na pozici vedoucího mise?

Bylo mi čtyřiadvacet a měl jsem krátce po maturitě. Začínal jsem jako asistent účetního. Tehdy jsme potřebovali řidiče, tak jsem si rychle udělal řidičský průkaz. Souběžně jsem se stále vzdělával – při práci jsem si dodělal bakalářský a později i magisterský titul. Studoval jsem po večerech a o víkendech.

Kolik lidí dnes řídíte?

Celkem je to 166 zaměstnanců ve čtyřech hlavních projektech. Největší je Česká nemocnice s 83 lidmi, následuje odborné učiliště v Malongwe s 31 zaměstnanci. V programu Adopce na dálku^® pracuje 29 lidí a na Základní škole sv. Jana Nepomuckého v Kitule 23.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Do kanceláře přicházím před osmou ráno. Začínám čtením emailů, abych zachytil všechny důležité a naléhavé úkoly. Pak sleduji aktivity v jednotlivých projektech – ve školách, nemocnici i v programu Adopce na dálku^®. Hodně času trávím konzultacemi s kolegy. V období, kdy dětem distribuujeme uniformy, knihy nebo vánoční dárky, vyrážím do terénu. Je důležité být s týmem přímo ve školách a vesnicích, podporovat je a zároveň monitorovat jejich práci.

Máte nějaký silný osobní zážitek z terénu?

Nikdy nezapomenu na cestu na ostrov Buvuma, kam jsme jeli registrovat děti do programu. Bylo to ještě před zavedením trajektu. Museli jsme použít malý člun a kvůli silnému větru jsme se převrátili. Na ostrov jsme doplavali. Naštěstí nám místní pomohli a my registraci zvládli. Zpáteční cesta přes jezero byla stejně dobrodružná – neměli jsme jinou možnost než použít ten samý člun.

Program Adopce na dálku^® pomohl už tisícům dětí. Kolik jich podporujete v současnosti?

Aktuálně podporujeme 2 850 dětí. Celkově programem prošlo přes 10 000 dětí. Je úžasné vidět, jak se jejich životy mění. Někteří z našich absolventů dnes pracují jako učitelé, zdravotní sestry nebo inženýři. Jeden z nich je dokonce předsedou okresu Buikwe. A osm bývalých studentů programu teď pracuje přímo v našich projektech.

Co považujete za největší výzvy při koordinaci takto rozsáhlého programu?

Každý den řešíme různé výzvy, ale to k takto rozsáhlému programu patří. Jednou z největších je spolupráce s řediteli škol. Představte si, že máte desítky škol a každá má svou vlastní představu o tom, jak by měla vypadat kvalitní výuka. My prosazujeme komplexní přístup – nejde jen o to, aby děti chodily do školy, ale aby se tam skutečně něco naučily a měly dobré podmínky ke studiu. To znamená kvalifikované učitele, dobré učebnice, ale i třeba teplý oběd.

Další velkou výzvou je monitoring programu. Máme přes 2 800 dětí v desítkách škol rozesetých v několika diecézích. Pravidelně kontrolujeme jejich docházku, prospěch a celkovou situaci. Je to logisticky náročné – naši zaměstnanci často cestují i do velmi odlehlých oblastí. Ale tenhle osobní přístup je klíčový. Díky němu můžeme rychle reagovat na případné problémy a zajistit, že pomoc skutečně míří tam, kde je potřeba.

Myslíte si, že vzdělání je skutečně klíčem k řešení problému chudoby v Ugandě?

Jsem o tom přesvědčený. Vzdělání otevírá dveře k pracovním příležitostem, ať už jde o kvalifikované profese nebo technické obory. Negramotnost je jednou z hlavních příčin nezaměstnanosti, která vede k chudobě. Vzdělání také mění způsob myšlení a pomáhá lidem objevovat nové možnosti zajištění příjmů. Nejlepších výsledků dosahujeme, když vzdělání kombinujeme s dalšími aktivitami, jako je podpora drobného podnikání nebo zemědělství.

Během své práce jste několikrát navštívil Českou republiku. Co vás u nás nejvíce překvapilo?

Jsem ohromen tím, jak si Češi váží svých historických památek. A pak jedna věc, která by v Ugandě byla naprosto nepředstavitelná – možnost běžných občanů volně navštívit Pražský hrad, sídlo prezidenta. U nás byste potřebovali speciální povolení a museli byste projít důkladnou kontrolou policie, armády i zpravodajských služeb.

A jaké další rozdíly vnímáte mezi Čechy a Uganďany?

Češi si velmi zakládají na přesnosti a efektivitě – všechno je naplánované a rychle se plní. U nás v Ugandě není řízení se časem tak striktní. Na druhou stranu mě překvapuje štědrost Čechů. Jsou ochotní pomáhat lidem, které neznají, což není u nás běžné. V Ugandě se lidé obvykle starají především o své příbuzné a blízké přátele. Tenhle rozdíl v přístupu k pomoci druhým mě skutečně zasáhl.

Co byste vzkázal českým dárcům?

Jste lidé s velkým srdcem a vaše štědrost je nedocenitelná. Možná si to ani neuvědomujete, ale skutečně měníte životy lidí tady v Ugandě. Přeji vám a vašim blízkým všechno nejlepší.