Václav Malý: Nezištná solidarita patří ke zralému lidství

Nedávno navštívil Mons. Václav Malý zambijskou misi Arcidiecézní charity Praha. Jaké poznatky si přivezl, co ho na Zambii nejvíc zaujalo a co by vzkázal českým dárcům, díky nimž Charita pomáhá chudým zambijským rodinám? Otce biskupa jsme požádali o rozhovor.

Charita v Zambii podporuje v programu Adopce na dálku^® stovky školáků ze sociálně slabých rodin. Jak tento projekt vnímáte?

Tato pomoc má velký význam pro děti, které získají potřebné vzdělání a tím předpoklad, že seženou kvalifikovanější práci k obživě a založení rodiny. Aniž ztratí vazby k chudému prostředí, z něhož pocházejí, otevírá se před nimi šance být vytržen z koloběhu zoufalé nečinnosti, která bývá zdrojem různých nezdravých návyků a vede ke kolapsu důstojného života.

Jak pražská Charita pomoc v Zambii uskutečňuje?

Prostřednictvím svého zástupce pana Aleše Vacka. Je to muž vnímavý a znalý tamních poměrů. Pravidelně navštěvuje všechny školy a koordinuje sociální akce, které Arcidiecézní charita Praha financuje. Všechny darované prostředky prochází jeho rukou, a proto je jistota, že se peníze dostanou tam, kam mají.

Předával jste certifikáty absolventkám alfabetizačních kurzů. Jak na vás toto setkání zapůsobilo?

Pro mne to byl velmi emotivní a radostný zážitek. Postavení žen v tamní společnosti zvláště na venkově není bez stínů. Tyto ženy, které mají potomstvo, o něž se musí postarat, probudily v sobě touhu a našly odvahu a sílu zúčastnit se kurzů psaní a čtení. Můj velký obdiv a úcta.

Vzpomenete si na nějaké další konkrétní setkání či zážitek z cesty, který vás oslovil?

V jedné škole, kde jsme otevíraly dvě zrekonstruované třídy a kancelář, při slavnostním shromáždění předvedla skupina děvčat a chlapců pravý africký svéráz dynamického zpěvu a tance. Vedl je mladý muž, jehož zápal a způsob předzpěvování a dirigování mne zaujal. Po vystoupení jsem ho spontánně vzal za ramena a vyjádřil svůj obdiv.

Zážitkem byl i okamžik, kdy obrovská slonice se slůnětem pár metrů od našeho auta stála a hleděla na nás. Skoro jsem měl v kalhotách. Naštěstí nás za chvíli obešla. To byl nejšťastnější výdech mého života.

Během několikadenní cesty člověk nemůže do hloubky poznat místní kulturu. Přesto – jakých zajímavostí jste si všiml, co vás na Zambijcích a způsobu jejich života zaujalo?

Celková úroveň veřejného prostoru v Zambii je vyšší než v některých afrických státech, které jsem navštívil. Poměrně slušná je infrastruktura dopravy, ve městech je snaha udržovat jakžtakž pořádek. I ubytování mělo slušnou úroveň. Pro mne bylo zajímavé sledovat místní trhy a až dotěrný způsob nabídky prodat své zboží. V zemi je dlouhodobý mír, což se odráží i na chování lidí, kteří se pohybují bez strachu v očích. Nikam nespěchají, všechno trvá dlouho. Překvapilo mne, jak v jedné farnosti místní pan farář odložil příbor a začal jíst rukama. Řekl mi: „My jsme tak zvyklí”.

Dovedete si představit, že v Zambii žijete delší dobu? Co by vám nejvíc chybělo, na co jste v České republice zvyklý?

Vadil mi nedostatek vody při osobní hygieně. Rovněž bych těžko snášel zdlouhavost veškerých služeb a nepohodlné cestování autobusem. Obával bych se nákazy malárií a dalších nemocí.

Afričané jsou známí svým živým prožíváním víry. Můžete tuto zkušenost potvrdit? Jak například probíhaly mše svaté?

Zpěvy lidu či sboru jsou rázné, mají tempo a jsou provázeny pohyby těla. Musím poznamenat, že jsem v jiných afrických zemích zažil ještě temperamentnější bohoslužby. Afričané mají rytmus v těle, ani se to nemusí učit. Je to jejich přirozenost, nic umělého. Lidé při mši sv. jsou mnohem spontánnější než my, odpovídají s radostí a vehementně.

Pomoc v Zambii může Charita uskutečňovat jen díky podpoře stovek českých dárců. Co byste jim na základě vaší osobní zkušeností s charitní zambijskou misí vzkázal?

Stále dokola opakuji, že žijeme v bohaté části naší planety. Je radostí, když se můžeme o získané prostředky podělit a vzít za svou konkrétní pomoc potřebným v některé části světa, jejichž možnosti vzdělání a důstojného života jsou velmi omezené. Nezištná solidarita patří ke zralému lidství.

Dojal mne jeden nadaný chlapec při slavnostní večeři, když děkoval za možnost pokračovat ve studiích díky Charitě. Ostatní měly tak krásné oči plny vděku a radosti, že to vyslovil i za ně. Už jenom tento okamžik stojí za to přiložit z naší strany ruku k dílu.