15 let pomáhal lidem na ulici. Vedení Farní charity Praha 1 přebírá Jonáš Hrubín

JONÁŠ HRUBÍN se patnáct let pohybuje mezi lidmi bez domova v centru Prahy. Jako terénní pracovník Farní charity Praha 1-Nové Město ví, že za každým příběhem na ulici stojí člověk se svými sny, bolestmi i důstojností. Od nového roku přebírá vedení celé organizace s pokorou terénního pracovníka, který ví, kolik úsilí stojí každý kilometr a každá vydaná polévka.

Letos na Silvestra jste měl zajímavý telefonát. O co šlo?

Před čtyřmi lety jsme pomáhali ženě v důchodovém věku, která žila na ulici a přespávala v lese – byla po mrtvici, s ochrnutou polovinou těla. Podařilo se nám domluvit pobyt v charitním Centru pro tělesně postižené Fatima a později i zažádat o dům s pečovatelskou službou. Její kamarádka mi nyní volala, aby mi poděkovala. Dozvěděl jsem se, že se naší bývalé klientce daří dobře. Měl jsem z toho velkou radost.

Takové momenty vás určitě utvrzují v tom, že má vaše práce smysl. Jak jste se k ní vlastně dostal?

Terénní sociální práci se věnuji od roku 2010. Tenkrát jsem při studiu začal pracovat v naší Farní charitě Praha 1-Nové Město. Sídlila ještě v ambitu kláštera při kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Rád na to období vzpomínám. Zajímají mě osudy lidí, které jsem celý život potkával kolem sebe na ulici, jejich životní příběhy. A jak jinak se k nim dostat, než skrze rozhovory a zkušenost sociální práce?

Jak vaše práce přesně vypadá?

Všechno začíná ráno v kanceláři, kde si s kolegy rozhodíme lokality, kam v daný den vyrazíme, a dohodneme konkrétní lidi, které navštívíme. Zabalíme do batohu kávu, čaj, teplou polévku v termosce. V zimě pak teplé ponožky, legíny, spodní prádlo, a jelikož jsme služba určená ženám, vždy nabízíme i menstruační pomůcky.

Naše práce je založená na vztahu, který pak otevírá cestu k důvěře a ke spolupráci na složitějších tématech. Nejde jen o materiální pomoc. Pomáháme lidem vracet důstojnost.

Jací lidé bez domova vlastně jsou? Určitě panuje řada mýtů.

Lidé bez domova jsou úplně stejní jako kdokoli z nás – mají své příběhy, potřeby, radosti, touhy i strasti. Mnoho lidí si pod ženou bez přístřeší představí někoho zanedbaného, kdo nechodí do práce a často i zapáchá. Přitom potkávám i upravené starší dámy s taškou na kolečkách, které vypadají jako vaše sousedka. Na první pohled není nic poznat. A to je možná ten největší mýtus: že bezdomovectví má jednu tvář.

Jaké jsou podle vás nejpalčivější problémy, se kterými se lidé bez domova potýkají?

Tím nejpalčivějším je chybějící naděje, že se jejich život může změnit k lepšímu. Problémy, které řeší, bývají tak komplexní, že i když napnou veškeré svoje síly a mají podporu sociálních pracovníků, plán může selhat.

Udělat v životě změnu je těžké pro kohokoliv z nás, a to i když máme zázemí v podobě bydlení, podporující rodinu, přátele, dostupnou zdravotní péči i finance. Lidé na ulici nic z toho nemají v takové míře. I přesto se stále pokoušejí znovu a znovu. My jako terénní pracovníci jim přinášíme naději, že má cenu dál bojovat a že na to nejsou sami.

Jak tato práce ovlivnila vaše postoje či hodnoty v životě?

Lidská důstojnost pro mě byla vždy klíčová a tato práce můj postoj ještě posílila. Tváří v tvář tolika těžkým životním příběhům člověk v určitém ohledu ztratí naivitu, ale zároveň získá schopnost mluvit s ženami bez přístřeší jako člověk s člověkem, ne jako sociální pracovník s člověkem bez domova. A právě v tom je paradoxně ta největší pomoc.

Od nového roku začíná nová etapa vaší práce: přebíráte odpovědnost za vedení celé organizace. Jak tuto změnu vnímáte?

Již jsem zažil tři ředitelky a všechny usilovně pracovaly na rozvoji služeb a dobrém jménu Charity. V tom bych rád pokračoval. Novou pozici přebírám s velkou pokorou a respektem. Jelikož jsem byl léta terénním pracovníkem, vážím si každého kilometru našich zaměstnanců, každé vydané polévky a vážím si přímé práce.

Jak byste přiblížil poslání Farní charity Praha 1, které chcete dál posilovat?

Poslání Farní charity Praha 1 dnes vnímám jako tiché, vytrvalé doprovázení lidí v obtížných životních situacích. Jako službu, která nestojí nad lidmi, ale jde vedle nich. S respektem k jejich důstojnosti, s otevřeností a s nadějí, že i malá pomoc může být pro někoho zásadním krokem k lepší budoucnosti.

Jak budete v roli ředitele Farní charitu dál směřovat?

Za nejdůležitější považuji, aby si organizace uchovala svou důvěryhodnost a blízkost lidem v nouzi. Aby Charita zůstala místem, kam se člověk může obrátit bez obav, že bude hodnocen, a kde se mu dostane respektu a přijetí. To je hodnota, která nestojí na jednotlivci, ale na kultuře celé organizace, a tu je potřeba chránit i rozvíjet bez ohledu na změny ve vedení.

Plánujete nějaké změny?

Nepřicházím s ambicí něco zásadně měnit. Spíše bych rád navazoval na to dobré, co tu již je, a postupně posiloval podmínky pro přímou práci – aby naši zaměstnanci měli dostatečnou podporu, prostor pro spolupráci a možnost dlouhodobě dělat svou práci kvalitně a srdcem.

Charita v celé zemi nyní žije Tříkrálovou sbírkou. Jak se do ní zapojuje vaše organizace?

Všichni naši zaměstnanci vyrážejí alespoň na pár hodin do ulic koledovat. Výtěžek nám umožňuje financovat potravinovou pomoc pro lidi na ulici. Každoročně nás také podporuje Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha-Strahov, která nám posílá výtěžek sbírky. Pokud byste nás chtěli podpořit i vy, můžete poslat dar přes virtuální kasičku na www.trikralovasbirka.cz. Stačí zadat název charitní organizace: Farní charita Praha 1-Nové Město.

Co byste vzkázal lidem, kteří chtějí pomoct?

Že každý malý krok má smysl. Nemusíte mít speciální vzdělání ani velké finance. Stačí lidskost, ochota naslouchat a respekt. Rád bych připomněl inspirující slova papeže Františka z jeho encykliky Laudato si: „Láska, plná drobných gest vzájemné péče, je také občanskou a politickou láskou a projevuje se ve všech činech, které usilují o budování lepšího světa.“