Adopce na dálku v indickém Bídaru: 2 lékaři, 15 inženýrů, bezpočet učitelů a zdravotních sester

U příležitosti 30. výročí zahraniční pomoci Arcidiecézní charity Praha navštívil Českou republiku i biskup Robert Miranda z diecéze Gulbarga v indickém státě Karnátaka. Zeptali jsme se ho, co pro jeho diecézi česká pomoc znamená a jak konkrétně mění životy tamních chudých obyvatel.

Jak začala vaše spolupráce s Arcidiecézní charitou Praha?

Před 40 lety jsem měl tu čest zakládat novou misii na území severní Karnátaky. Oblast se nazývá Bídar a leží 700 kilometrů na sever od Bengalúru. Když jsem jako první misionář navštívil místní vesnice, zjistil jsem, že prakticky žádné z dětí nechodí do školy. Stěží jsem našel jedno dvě děti, které dokončily první stupeň základní školy.

Hledal jsem cestu, jak dětem pomoci. Situaci se dařilo zlepšovat jen velmi pomalu. Problém byl příliš rozsáhlý a my jsme tenkrát měli velmi omezené možnosti.

Mé modlitby byly vyslyšeny v roce 1998, kdy nás navštívila sestra Maria Goretti z kongregace Královny apoštolů. Když viděla, v jak nuzných podmínkách tu lidé žijí, rozhodla se zřídit v naší diecézi dva konventy. Navíc mi představila Arcidiecézní charitu Praha, která v té době již pomáhala chudým dětem v jiných regionech Karnátaky.

Ještě ten večer jsem do Prahy napsal. Události začaly nabírat rychlý spád. Díky českým dárcům jsme brzy mohli poslat do školy první děti. Později jich byly desítky, stovky a nakonec víc než tisíc.

Co pro vás tato pomoc znamená?

Nedovedete si představit, jak významnou pomoc pro nás program Adopce na dálku^® představuje. Vždyť některé naše rodiny mají stěží co jíst. Každodenně bojují o živobytí, natož aby zvládly posílat děti do školy. Díky vám se podařilo, že děti z těchto poměrů vystudují a najdou kvalifikovanou práci! Mezi absolventy máme dokonce již 2 doktory, 15 inženýrů, bezpočet učitelů, zdravotních sester a dalších profesí.

Vzdělání je mocným hybatelem. Dokáže změnit život člověka, jeho rodiny i celé komunity. Díky vaší štědrosti mohu uskutečňovat motto, které jsem si před 40 lety předsevzal: Šanci na vzdělání musí dostat každé dítě v diecézi Gulbarga!

Jaká je situace ve vaší diecézi? Jak se tu lidem žije a jakým problémům čelí?

Oblast je čistě zemědělská. Není tu žádný průmysl. To znamená, že lidé seženou práci jen v sezóně. To je stěží 6 měsíců v roce. Po sklizni nemají šanci se uživit, a tak odcházejí jako námezdní síla do větších měst, do Bombaje, Hajdarábádu nebo i Bengalúru.

Je smutné, že mnoho rodičů s sebou bere i děti. Jejich vzdělání pak trpí. Snažíme se na rodiče působit a motivovat je. Vysvětlujeme jim, že bez vzdělání bude budoucnost jejich dětí ještě bídnější a ubožejší než jejich.

Vaše práce ale postupně přináší své ovoce…

Ano. Mentalita lidí se postupně mění. Potkávám se s mladými lidmi, kterým čeští dárci pomohli ke vzdělání. Mají nyní zdroj obživy, pracují a mají se dobře.

Podpora programu Adopce na dálku^® ale neznamená, že mají na růžích ustláno. Na cestě k lepší budoucnosti musejí obvykle překonat řadu překážek. Vzpomínám na mladou dívku Sakshi. Její rodiče pracovali jako námezdní dělníci v zemědělství. Sakshi byla jedna z našich prvních „adoptovaných“ studentek. Přihlásili jsme ji na kvalitní internátní základní školu s výukou v angličtině, což je v Indii velká výhoda. Ze školy ale po pár měsících odešla. Bylo to pro ni příliš náročné. Přestoupila na školu v místním jazyce kannada. Zdá se ale, že tato zkušenost její odhodlání studovat jen posílila. Když Sakshi dokončila základní školu, předsevzala si stát se lékařkou. Na střední škole vynikala. Na medicínu byla přijata. Ale první rok nedokončila. Obdivuhodné je, že se svého snu nevzdala a na školu se přihlásila znovu. Napodruhé byla úspěšná a dnes je lékařkou v místní nemocnici. Má dobré jméno. Pacienti si chválí její laskavost a vstřícnost.

Jak zvládáte z příspěvku, který Adopce na dálku^® poskytuje, uhradit náklady na vysokou školu?

Vysoké školy jsou extrémně drahé. Zaplatit je nedokážeme. Studenti vždycky žádají o vládní stipendium. Sakshi se podařilo jej získat. Z darů od „adoptivního“ rodiče jsme hradili ubytování na vysokoškolské koleji a učební pomůcky.

Na setkání s českými dárci jste uvedl, že považujete program Adopce na dálku® za velmi efektivní formu pomoci. Mohl byste prosím uvést více podrobností?

Vzdělání má v první řadě dlouhodobý a trvalý dopad. Když někdo zaplatí dítěti z chudých poměrů školní docházku, je to velká věc. Dává mu tím naději na lepší život, aniž by ho činil na pomoci závislým.

Lidé navíc vnímají a oceňují, že se o ně někdo zajímá, že někomu na jejich osudu skutečně záleží. Vzájemná korespondence mezi dětmi a českými dárci je toho jasným znamením. Malé děti to ještě nechápou, ale ti větší rozhodně ano. Máme zkušenost, že po přestupu na střední školu začnou děti psát dopisy českým dárcům samy, bez asistence sociálních pracovníků.

Chtěl bych požádat dárce v České republice. Pokud můžete, napište vašemu dítěti aspoň pár řádek pro povzbuzení. Napište, že vám na něm záleží. Divili byste se, jak velkou motivaci takový dopis dokáže probudit.

Když hovoříme o korespondenci, dárci mají někdy vyšší očekávání a dopisy od dětí jim přijdou formální.

Pravdou je, že malé děti se neumí vyjádřit. Jsou plaché, nesmělé. Není možné od nich očekávat příliš. Bez pomoci našich sociálních pracovníků a učitelů by ani nebyly schopné dopis napsat. Od střední školy již píší samostatně. Dárce může očekávat informace z rodiny dítěte, ze školy či popisy oslav různých svátků. Dobré je, když může dítě reagovat na podněty od dárce. Starším dětem se nezdráhejte poslat v dopise otázky přiměřené jeho věku, které by vás zajímaly. Váš zájem pro děti hodně znamená.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Jaké další kroky by chudým dětem v diecézi Gulbarga mohly dále pomoci?

Skutečným problémem je pro nás nedostatek kvalitních středních odborných škol a učilišť. Pro děti, které dokončily základní školu, musíme často školu hledat ve vzdálených regionech. Stavba a provoz potřebného počtu nových škol je pro nás zatím nedostižný cíl.

Jak probíhala návštěva v Česku? Je něco, co vás překvapilo?

Program byl precizně připraven. Největší výzvou pro mě bylo počasí a jídlo. Jsou totiž hodně odlišné. Vaše dubnové počasí pro mě bylo extrémní. Přišel jsem ze 40 stupňových teplot a v Praze teploměr některé dny ukazoval jen 3 stupně nad nulou.

Jsem vděčný, že jsem mohl osobně potkat vedení Arcidiecézní charity Praha i pražské arcidiecéze. Jsem nesmírně vděčný za osobní setkání s dárci. Jménem všech dětí vám děkuji za vaši pomoc, která pro ně tolik znamená!