Třináctiletá SARAH MWALE ze zambijského Solwezi má na svůj věk neobvyklé zájmy. Baví ji fyzika a zemědělství. Nedávno měla možnost poměřit své schopnosti v celostátní soutěži mladých inovátorů. Byla jedinou dívkou ve finále. Soutěž vyhrála se svým modelem na ošetření hospodářských zvířat. Do školy by přitom Sarah pravděpodobně nechodila, kdyby nebylo programu Adopce na dálku® Arcidiecézní charity Praha. Dívka je sirotek. Vychovává ji babička.
Jak se ti daří ve škole, jaké předměty máš ráda?
Na konci minulého roku jsem skládala důležité státní zkoušky v deváté třídě (pozn.: závěrečné zkoušky, které skládají všichni žáci v Zambii na konci základní školy). Nyní budu pokračovat ve vyšším ročníku střední školy. Ve škole mě baví hodně předmětů. Například dějepis, protože když budu rozumět minulosti, současnost i budoucnost se dá plánovat. Ve společenských vědách se učíme o politické situaci v zemi. Mám také ráda angličtinu, s kterou se všude domluvím. A matematiku, protože všechno jde spočítat. Nejvíc mě ale baví fyzika, protože díky ní lze pochopit a vynaleznout nové věci, které lidem zjednoduší život.
Jsi členkou školního fyzikálně technického kroužku.
Ano, zapojila jsem se v osmé třídě. Jmenuje s JETS (Junior engineers, technicians and scientitst – Mladí inženýři, technici a vědci). Přivedl mě tam můj zájem o zemědělství a hospodářská zvířata. V té době jsem také během prázdnin navštívila v provincii Copperbelt hospodářskou farmu u města Luanshya.
Co jsi tam viděla?
Zambie se často potýká s chorobami hospodářských zvířat. Viděla jsem farmáře, jak vodí dobytek do nádrže, v které byly chemikálie s vodou. Zvířata se do ní musela ponořit a pak je očkovali. To bylo velmi obtížné. Plašila se a několik se jich zranilo. Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby vše probíhalo bezpečněji, aby se zvířata nezranila a netrpěla stresem.
Jaké jsi navrhla řešení?
Napadlo mě, že nádrž by zde být nemusela. Zvířata by prošla tunelem, kde by se na ně ochranná látka jen stříkala ve spreji. To by zabránilo jejich poranění a celý proces by se urychlil. Svůj nápad jsem prezentovala v našem kroužku a učitelé mi navrhli, ať vytvořím model projektu. Zabralo mi to čtyři měsíce.
Jak funguje a jaké má využití?
V objektu je velká nádrž s chemikáliemi, kam se přidá voda a celá směs se pak dál pumpuje potrubím do tunelu, kudy prochází zvířata. Zde dojde k postřiku. Jako zdroj energie jsem použila solární panel. Ten také zajistí světlo v budově. Během hodiny projde postřikem kolem 200 kusů dobytka. Ve srovnání s farmou, kterou jsem navštívila, tam jsem napočítala pouze 50 kusů. Můj projekt by ale mohli využít i chovatelé koz, ovcí, prasat nebo koní. Zamezilo by se zbytečnému úhynu zvířat vlivem nemocí, žádné zvíře by se neporanilo a bylo by vice masa také na export.
A co bylo dál?
Škola navrhla, ať se přihlásím do okresního kola soutěže středních škol v Solwezi. Měla jsem úspěch a z něj jsem následně postoupila do krajského kola, kde jsem opět zvítězila. Poté jsem byla pozvána na celostátní soutěž do města Petauke ve východní provincii Zambie u hranic s Malawi. Ještě nikdy jsem tak daleko necestovala. Bylo to velmi poučné a motivující. Setkala jsem se s mnoha studenty, kterým není vzdělání lhostejné. V mé kategorii jsem soutěžila jako jediná dívka a k mému obrovskému překvapení jsem obsadila první místo! Už jen pozvání na celostátní kolo je úspěch. To byla pro mě i mou školu velká pocta. A moje babička měla také velikou radost.
A slovo na závěr?
Na celostátní soutěži jsem v mé kategorii byla pouze jediná dívka. Chtěla bych povzbudit ostatní dívky, aby se fyziky ani vědy nebály. Také bych chtěla moc poděkovat mému dárci v Čechách za podporu mého vzdělání, za to, že mohu studovat mé oblíbené předměty jako je právě Zemědělská věda a výzkum.