Azylový dům v Brandýse nad Labem slaví 15. narozeniny

Před 15 lety otevřela Arcidiecézní charita Praha Azylový dům pro matky s dětmi v tísni v Brandýse nad Labem. Na jeho začátky zavzpomínal dlouholetý ředitel domu PETR KREJCÁREK.

Jak to všechno začalo?

Jako u všech našich služeb, na začátku byla potřeba lidí, kteří jsou v nouzi. Že na Brandýsku chyběl záchytný bod pro maminky s dětmi v tísni, si uvědomovali i místní zastupitelé. Arcidiecézní charitě Praha svěřili za symbolickou cenu do dlouhodobého pronájmu objekt v centru, v blízkosti zámku. Psal se rok 2003. Byl jsem v Charitě nováček a mým úkolem bylo připravit dům tak, aby mohl být po novém roce otevřen pro první klientky. Blížily se ale Vánoce a oslovily nás dvě maminky, které neměly se svými dětmi kam jít. Aby nezůstaly o svátcích na ulici, přípravy jsme uspíšili a první dvě rodiny se mohly nastěhovat už před Vánoci roku 2003. Bylo to pro nás obrovská motivace do další práce.

Oficiálního otevření se zúčastnil i kardinál Miloslav Vlk, jak zaznamenal tehdejší tisk.

Ano, 5. května 2004 nový Azylový dům požehnal otec kardinál. Svěřil ho pod patronát sv. Gerarda Majella, ochránce těhotných žen a nenarozených dětí. Dům se rychle zaplnil. V přízemí a v suterénu byly ubytovány maminky s dětmi a v 1. patře byly dva byty pro rodiny zasažené povodněmi.

Kolik maminek a dětí od té doby Azylovým domem prošlo?

Od 18. prosince 2003 do letošního pololetí jsme pomohli 316 matkám a 586 dětem. Většinou k nám přicházejí psychicky vyčerpané, s pocity beznaděje a strachu z budoucnosti. Nemají peníze, nemají náhradní oblečení, nemají co jíst. Někdy postrádají i doklady.

Co je do takové situace dohnalo?

Důvody jsou různé: rozpad rodiny, exekuce, útěk před domácím násilím. Přicházejí k nám maminky, které snášely bití i psychické týrání od svého partnera. Obracejí se na nás i samoživitelky, které už nejsou schopné zaplatit nájem. Jsou v dluzích nebo pobývají s dětmi v nevyhovujících ubytovnách a na popud OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí) musí tuto situaci řešit, jinak by hrozilo odebrání dětí do ústavní péče.

Téměř pravidlem je, že tyto ženy postrádají zázemí širší rodiny, které by pomohlo překlenout obtížné životní období. Bohužel výjimkou u nás nejsou ani matky, které samy vyrůstaly v sociálně patologickém prostředí a jsou zatížené závislostmi na alkoholu či drogách. Azylový dům jim dává šanci začít znovu. Pro budoucnost svých dětí se mnohé z nich dokázaly postavit na vlastní nohy.

Jak těmto ženám Azylový dům pomáhá?

Azylový dům dává bezpečí. Maminka nemusí žít ve strachu, že ji vyhodí z bytu. Dostává nejen materiální pomoc, ale také psychickou podporu, aby mohla načerpat energii, zorientovat se v životě, srovnat si životní priority a možnosti. V tom pomáhají naše sociální pracovnice. Jejich úkolem je provázet maminku na cestě k samostatnému bydlení. Někdy je potřeba předat zcela praktické dovednosti. Například většina maminek je finančně negramotná, a proto je důležité naučit je, jak si sestavit rodinný rozpočet, jak si rozpočítat peníze na nájem, jídlo, ošacení, kroužky pro děti a další výdaje domácnosti.

Setkávat se zblízka s těžkými životními osudy musí být náročné. Co je pro vás nejtěžší? Co je naopak povzbuzující?

Nahlédl jsem do mnoha lidských příběhů. Největší radost mám, když maminka s dětmi odejde do svého bydlení. A také když se narodí miminko. Často jen díky zázemí, které u nás těhotná žena nalezne, se rozhodne dítě donosit a porodit.

Naopak smutné je sledovat, když mámě odebírají dítě. Když se není ani s podporou Azylového domu schopná o své děti dobře postarat a děti jsou zanedbávané nebo dokonce v ohrožení.

Vzpomínám také na některé kritické události. Dvakrát šlo dokonce o život. Poprvé v roce 2006, kdy nás zasáhla silná povodeň. Azylový dům stojí jen pár metrů od Labe. Průtok vody vzrostl tehdy 50 krát. Maminky s dětmi v suterénu jsme museli okamžitě evakuovat. Podruhé šlo o požár, kdy se vzňal starší televizor jedné z maminek. Celý pokoj shořel. Nikomu se díky Bohu nic vážného nestalo.

Jak Azylový dům vnímá brandýská veřejnost?

Přijde mi, že lidé nás berou a naši práci oceňují. Pravidelně se stává, že u nás někdo zazvoní a přinese kočárek nebo oblečení po svých dětech. Lidé nás podporují dobrovolnou prací i finančně. Dobrou spolupráci máme se sociálním odborem i s vedením našeho města. Jsem za pomoc všech těchto lidí vděčný a chtěl bych jim i touto cestou poděkovat za uplynulých 15 let, kdy jsou s námi a našimi maminkami.