Cena Charity ČR pro Barboru Kovářovou: „Nebojím se delegovat, důvěřuji svým lidem“

Barbora Kovářová, dlouholetá ředitelka Charity Kralupy nad Vltavou, převezme v půlce října Cenu Charity Česká republika. V rozhovoru vzpomíná na první úspěchy kralupské Charity a informuje o plánech do budoucna, včetně stavby nového stacionáře pro seniory. Mluví o tom, proč je pro Charitu stěžejní křesťanská víra a jaké je její manažerské krédo: Nebojí se delegovat a plně důvěřuje svým spolupracovníkům.

V kralupské Charitě pracujete už 24 let. Co vás přivedlo k této práci?

Byla jsem na mateřské, když tady Charita vznikala. Pan farář vyzýval lidi, aby se zapojili, tak jsem se rozhodla Charitě trochu času věnovat. Povodně v roce 2002 mě pak vtáhly naplno.

Jak Charita v Kralupech nad Vltavou vypadala, když jste v roce 2002 přebírala její vedení?

Měli jsme šatník na pomoc sociálně slabým. Dobrovolníci chodili do LDN předčítat pacientům. Klasická malá, dobrovolnická farní Charita.

Jak se to vyvíjelo dál? Které projekty považujete za klíčové?

Bodem zlomu byl náš první velký projekt – koupě domu v Sokolské ulici a první profesionální sociální služby na pomoc rodinám v tísni. Z malých, nevhodných prostor v suterénu na faře jsme se přestěhovali do prostorného zázemí. Dodnes pamatuji, jak jsme s kolegyní, bez jakékoli předchozí zkušenosti, psaly žádost o dotaci z Regionálního operačního programu. Když jsme byly u konce, vyskočila na nás ještě příloha k žádosti. A pak další a další a další, ještě složitější než ty předchozí. Za pět minut dvanáct jsem odevzdávala kompletní žádost v tištěné podobě zabalenou v balicím papíru, to byla jedna z formálních podmínek. Doma jsem našla jen vánoční balicí papír. Říkala jsem si, že se třeba i komise ráda pobaví nad takovým vánočním dárkem.

Potom přišel ještě jeden zásadní projekt: kompletní rekonstrukce třípatrového domu v Riegrově ulici, který je dnes – od suterénu po podkroví – plný užitečných projektů na pomoc potřebným rodinám. A to není vše. Co plánujete v nejbližší budoucnosti?

Aktuálně stavíme denní stacionář pro seniory, protože tento typ služby ve městě úplně chybí a je po něm velká poptávka. Dále připravujeme nový azylový dům pro matky s dětmi v nedaleké obci Uhy. Azylových bytů bude pět a stavba bude hotová a zkolaudovaná v polovině příštího roku.

Tolik investic, nových služeb, odpovědnosti, k tomu každodenní provoz Charity. Jak to všechno zvládáte a přitom zůstáváte plná energie a nadšení?

Je to týmová práce. Celé vedení musí být v symbióze a naladěné pro stejný cíl. Nebojím se delegovat a mám důvěru ve své spolupracovníky. Jsem rozjížděč, takže rozjedu projekt a pak ho dokážu pustit. Vím, že se o něj pracovníci postarají a moje zapojení je pak už menší. Naši vedoucí oceňují, že mají volnou ruku a svobodu vlastní invence, že od vedení není tlak na to, jak mají pracovat – pokud se samozřejmě drží rámce zákona a našeho etického kodexu. Důležité jsou výsledky. To vedoucí pracovníky vnitřně motivuje a ti pak dokáží motivovat své týmy.

Výsledkem je profesionální pomoc, která se každoročně dostane k více než 700 potřebným. Za ta léta jste poznala tisíce příběhů. Vzpomeňte prosím na jeden z nich, který vám právě teď vyvstává na mysl.

Vybavuje se mi paní Jana, která k nám tenkrát přijela na kole s tím, že by potřebovala něco k jídlu. Bylo to v začátcích, potraviny jsme zrovna neměli, tak jsme ji odkázali na příští týden. „Já mám ale hlad,“ dodnes si pamatuju její odpověď. Byl to signál skutečné nouze, a tak jsem s ní šla nakoupit. Dnes je potřebnost mnohdy těžké rozeznat, protože někteří lidé mají pocit, že mají „nárok“, a přitom nevědí, co je to hlad nebo chudoba.

K srdci mi zvlášť přirostli lidé, kterým jsme pomohli, a oni u nás získali zaměstnání. Patří k nim i paní Jana, kterou k nám dovedl hlad, nebo z nedávné doby paní Štěpánka. S dětmi bydlela v našem azylovém domě. Těžkosti překonala i díky farnosti, kde našla přijetí v různých společenstvích.

Jak hodnotíte dnešní společnost ve vztahu k péči o potřebné?

Češi jsou neskutečně štědří, když je chytí příběh. Je to vidět při sbírkách na život zachraňující operaci pro konkrétní dítě, nebo když přijdou povodně či jiné neštěstí. Výsledky takových sbírek nejsou nepodstatné ani v globálním pohledu. Troufám si ale říct, že drobnosti nám občas unikají. Dokážeme se mobilizovat, když jde o velké věci, ale ty malé, které máme vedle sebe, nevidíme. Zajímáme se, když pomoc potřebuje náš soused?

Co konkrétního mohou lidé udělat, aby pomáhali přímo ve svém okolí?

Nejdražší komoditou je čas. Nám třeba chybějí dobrovolníci, kteří by navštěvovali lidi v nemocnicích nebo předčítali seniorům. Důležité je věnovat člověku čas, pozornost a zájem.

Pomoc bližním, kteří se ocitají v nouzi, vychází – stejně jako celá charitní organizace – z křesťanských hodnot. Jak vnímáte otázku víry a jejího významu pro Charitu?

Myslím, že je zcela zásadní. Když jsem začínala, byla jsem na stáži v jiné Charitě a tamní paní ředitelka mi řekla, že Charita je dílo Ježíšova srdce. A to je prostě pravda. Jen si vezměte naše financování – jeden velký otazník každý rok, a vždy se najdou potřebné zdroje. Důvěra v Boží pomoc je alfa omega Charity. To neznamená, že každý pracovník musí být křesťan, ale musí být nakloněný dobru a aspoň trochu znát naše hodnoty a principy. Přijde mi škoda, že je věřících lidí v Charitě málo, protože pak je těžší udržet obraz Charity jako Božího díla, na kterém se podílíme.

Jaký je váš recept na skloubení náročné práce s rodinou a časem na odpočinek?

Jsem často a ráda venku. Kdykoli to jde, trávím čas na zahradě, mám spoustu koníčků, s manželem jezdíme do hor, cestujeme. Máme pravidlo, že v osm hodin skončíme práci a jsme spolu – přes to vlak nejede. Snažíme se každou sobotu a neděli někam vyjet. Když se to delší dobu nedaří, cítím pak nervozitu a neklid.

Brzy dostanete v katedrále svatého Víta prestižní Cenu Charity Česká republika. Co pro vás toto ocenění znamená?

Nikdy mi nepřišlo, že bych dělala něco velkého nebo něco, za co bych zasloužila ocenění. Jsem ale ráda, hlavně za moje spolupracovníky. Není to ocenění jenom mojí práce, ale naší práce. Ujištění, že má smysl, že ji ostatní vidí.