Domov sv. Rodiny je domovem až do konce

Obyvatelé Domova svaté Rodiny již dávno nejsou děti, kterými byli v době jeho vzniku. Jsou z nich dospělí lidé. A také přirozeně stárnou, přicházejí nemoci a smrt. U lidí s mentálním postižením bohužel dříve než je běžné.

Průměrný věk obyvatel Domova je dnes 49 let. Postupně se mění jejich mentální schopnosti i fyzické možnosti. Tomu se přizpůsobuje i naše péče. Je to jako v běžném životě. Když zestárne babička nebo děda, musíme upravit byt, koupit třeba invalidní vozík nebo polohovací postel a naučit se pečovat jiným způsobem než doposud. Co se nemění je naše přijímající náruč, protože přece jsou a vždy budou součástí naší rodiny.

Abychom mohli zajistit dobrou péči i v nemoci, přijali jsme do Domova více zdravotních sester. Jsem za jejich náročnou službu velmi vděčný. Naši pracovníci v přímé péči se vzdělávají v oblasti paliativní péče. Investovali jsme do úpravy zvedacího zařízení pro naše imobilní klienty. Přestavěli jsme koupelny, aby byly zcela bez bariér.

Naším cílem je zabezpečit péči v co největší míře v Domově, nikoliv při prvních obtížích předávat klienta do zdravotnického zařízení. Pro všechen personál je to náročné, ale většina klientů je zde od dětství a tento svůj prostor vnímá jako svůj domov. Je–li jen trochu reálné umožnit jim dožít tam, kde je pro ně doma, chceme tomu být nápomocni.

Uplynulý rok mě přesvědčil, že to má smysl. Doprovodili jsme několik lidí až na konec jejich pozemské pouti. Odešli v důvěrně známém prostředí, obklopeni těmi, kteří o ně láskyplně pečovali po celý život. Bez stresů z neznámého. Bez obav. Bez strachu.

Vzpomínám na Boženku. Od léta loňského roku byla upoutána na lůžko s těžkým zápalem plic. Selhávaly jí orgány, nepřijímala potravu. V nemocnici pro ni udělali, co mohli. Přijali jsme Boženku zpět do Domova. Nezakrývám, že jsem cítil obavu, jak celou situaci zvládneme. Smrt mohla přijít kdykoli.

Boženčin odchod byl díky Bohu pokojný. Zdravotní sestraji mohla do poslední chvíle držet za ruku. Cítili jsme smutek ale i naději, že to všechno má v Božím plánu svůj smysl.

U posledního rozloučení se sešli pozůstalí i přátelé z Domova. Rodina uspořádala krásný obřad s uložením do země. Byli jsme pozváni na hostinu a bylo to důstojné a moc milé. Kněz při zádušní mši mluvil o tom, že velkým významem života lidí s mentálním postižením je, že nám umožňují stávat se lepšími lidmi.

Pavel Kopka, ředitel Domova svaté Rodiny