Domov svaté Rodiny: 30 let péče o lidi s mentálním postižením

Před 30 lety průkopnická vize – integrovat lidi s postižením do života běžné společnosti, je dnes naštěstí běžnou praxí. Domov svaté Rodiny pokračuje v naplňování vize svých zakladatelů a poskytuje láskyplné zázemí lidem s mentálním a kombinovaným postižením.

Psal se rok 1991. Na konci srpna se skupina budoucích pracovníků nového domova pro lidi s mentálním postižením vrátila z duchovního cvičení. I taková byla součást přípravy na zářijové otevření Domova svaté Rodiny. Týmu velela se svou striktností, ale i laskavostí a především pevnou vizí sestra Akvinela Loskotová z Kongregace Školských sester de Notre Dame.

Její záměr byl v té době průkopnický. V období totality nebylo běžné integrovat lidi s viditelným postižením do běžné společnosti. Školské sestry v té době pomáhaly dětem s mentálním postižením, ale jejich práce nesměla být na očích. O své svěřence se staraly v domově v pohraniční obci Horní Poustevna ve Šluknovském výběžku. A to i přesto, že většina dětí pocházela z pražských rodin.

První domov svého druhu v Praze

Nové svobodné poměry otevřely možnost pro změnu. S pomocí Arcidiecézní charity Praha, pražského arcibiskupství v čele s kardinálem Miloslavem Vlkem a díky podpoře mnoha českých i zahraničních dárců a rodičů postižených dětí založila sestra Akvinela v roce 1991 Domov sv. Rodiny. První pobytové zařízení v hlavním městě s celoroční péčí o děti s mentálním a kombinovaným postižením vzniklo v pražských Petřinách. Brzy se zcela zaplnilo, proto byl Domov v roce 2000 rozšířen o druhý objekt v Liboci.

Vybudovat zázemí pro sedm desítek mnohdy těžce mentálně a fyzicky postižených dětí nebylo snadné. Ještě těžší bylo udržet jeho chod. „Domov je svědectvím velké Boží lásky k našim „dětem“ a naší nezlomné důvěry v Boží pomoc. Dům je zároveň ukázkou lidské dobroty, s níž se setkáváme při své práci. Jsou to známí i neznámí dárci, kteří se často uskrovňují, aby svým přispěním zajistili řádný chod Domova,“ uvedla sestra Akvinela v jednom z rozhovorů.

O 30 let později

V Domově žije 70 obyvatel, řada z nich je tu od svých dětských let. Bydlí v jednotlivých domácnostech, kde žije nejvýše osm osob. Členové domácnosti se podle vlastních možností podílejí na jejím chodu. Když to jejich schopnosti dovolí, pravidelně docházejí za prací do terapeutických dílen či do kavárny. A potřebují-li asistenci, je stále nablízku.

Mezi zaměstnance, kteří tu pomáhají sedmdesáti obyvatelům domova, patří Ludmila Uhrová, která zde pracuje jako zdravotnice od samého založení Domova. Jejím úkolem je vést zdravotní tým. Ve čtyřech lidech, včetně rehabilitačního pracovníka, musí zajistit zdravotní péči všem obyvatelům. Vzhledem k základním diagnózám a vyššímu věku potřebují pravidelnou zdravotní péči prakticky všichni.

„Děláme vše pro to, aby se zde obyvatelé cítili jako doma. Mají tu hezké prostředí, chodí v oblečení, které si sami vyberou, pokud jim to schopnosti dovolí, dobře se tu vaří a nejdůležitější jsou dobří lidé kolem nich,“ zdůrazňuje Ludmila Uhrová.

Lidé v přímé péči i pracovníci v terapeutických dílnách musejí znát individuality obyvatel a respektovat je. „Stejně jako doma nemáme všichni stále dobrou náladu, někdy jsme smutní, naštvaní, někdy nás něco bolí; je důležité se respektovat a prožívat, co život přinese se vším, co k tomu patří,“ líčí život v Domově svaté Rodiny Ludmila Uhrová.