Jak se žije syrské rodině, kterou jsme před deseti lety doprovázeli při integraci

Když jsem nedávno seděla v přítmí kina na premiéře časosběrného dokumentu Amiřiny děti, měla jsem pocit, jako bych se v čase vrátila o deset let nazpátky. Sledovat na plátně osud syrské rodiny, kterou jsme v rámci vládního programu přesídlení doprovázeli při jejich prvních krocích v České republice, byl pro mě silný zážitek. Před očima mi ožily vzpomínky na intenzivní rok 2015, na práci našich sociálních pracovníků, tlumočníků a dobrovolníků.

Rodina Amiry k nám přišla ze syrsko-jordánského pohraničí, z uprchlického tábora, kam utekla před hrůzami války. Jejich příchod byl spojen s programem MEDEVAC, vládním projektem zaměřeným na humanitární evakuaci občanů v ohrožení a poskytování zdravotní péče těm, kterým v jejich domovině nelze pomoci. Jeden z Amiřiných synů totiž trpěl vážnou srdeční vadou. První operace, kterou podstoupil v Sýrii, se nezdařila, a tak jeho druhou šanci na život vzali do rukou lékaři v pražském Motole. Zatímco specialisté zachraňovali srdce dítěte, my v Charitě jsme se snažili zahojit rány na duši celé rodiny a pomoci jim najít nový domov, školu a práci.

Za uplynulých pětadvacet let jsme pracovali s desetitisíci migrantů a uprchlíků. Provázíme lidi v jejich nejtěžších chvílích, ale málokdy máme tu možnost vidět, jak příběh pokračuje po deseti letech. Dokument Amiřiny děti nám toto zrcadlo nastavil.

Střet očekávání s realitou

Při pohledu na dnešní Amiru vidím ženu, která ušla neuvěřitelný kus cesty. Píše básně, nebojí se je přednášet před českým publikem a vede komunitní skupinu. Otec rodiny si otevřel vlastní bistro s kebabem. Jejich děti vyrostly, dospěly, mluví česky. Z vnějšího pohledu se jedná o příběh úspěšného začlenění do nové společnosti.

Jenže integrace je mnohem křehčí a složitější proces, než se může zdát. Je to neustálý střet očekávání s realitou. Vděčnost za nový život se mísí se steskem a občasnou ambivalencí, zda byl odchod do neznáma skutečně tou nejlepší cestou. Až po letech cizinec vnímá Českou republiku jako domov. Ale zůstává stesk po příbuzných a propojenost s děním v domovině.

Setkání po letech

Na premiéře jsme se s Amirou po dlouhé době opět setkaly. Objaly jsme se a dlouze hovořily. Přesto z jejích slov nedokážu jednoznačně říct, zda je spokojená. Nejsem si jistá, jestli to v tuto chvíli ví ona sama, když se znovu dívá na příběh své rodiny v Česku. Jednoznačně ale ví, že přesídlení a integraci v nové zemi podstoupila pro lepší budoucnost svých dětí.

Integrace bohužel není přímočarý příběh se smutným nebo šťastným koncem. Je to příběh, který se píše dál v meziprostoru odlišných kultur, jazyků a náboženských přesvědčení. Integrace není stav, kterého se jednou provždy dosáhne a „je hotovo“. Je to celoživotní proces, který vyžaduje trpělivost, pokoru a vzájemné pochopení.

Světlana Porsche
vedoucí Střediska Migrace