Jak se žije syrské rodině, kterou jsme před deseti lety doprovázeli při integraci

26. 3. 2026

Když jsem nedávno seděla v přítmí kina na premiéře časosběrného dokumentu Amiřiny děti, měla jsem pocit, jako bych se v čase vrátila o deset let nazpátky. Sledovat na plátně osud syrské rodiny, kterou jsme v rámci vládního programu přesídlení doprovázeli při jejich prvních krocích v České republice, byl pro mě silný zážitek. Před očima mi ožily vzpomínky na intenzivní rok 2015, na práci našich sociálních pracovníků, tlumočníků a dobrovolníků.

Rodina Amiry k nám přišla ze syrsko-jordánského pohraničí, z uprchlického tábora, kam utekla před hrůzami války. Jejich příchod byl spojen s programem MEDEVAC, vládním projektem zaměřeným na humanitární evakuaci občanů v ohrožení a poskytování zdravotní péče těm, kterým v jejich domovině nelze pomoci. Jeden z Amiřiných synů totiž trpěl vážnou srdeční vadou. První operace, kterou podstoupil v Sýrii, se nezdařila, a tak jeho druhou šanci na život vzali do rukou lékaři v pražském Motole. Zatímco specialisté zachraňovali srdce dítěte, my v Charitě jsme se snažili zahojit rány na duši celé rodiny a pomoci jim najít nový domov, školu a práci.

Za uplynulých pětadvacet let jsme pracovali s desetitisíci migrantů a uprchlíků. Provázíme lidi v jejich nejtěžších chvílích, ale málokdy máme tu možnost vidět, jak příběh pokračuje po deseti letech. Dokument Amiřiny děti nám toto zrcadlo nastavil.

Střet očekávání s realitou

Při pohledu na dnešní Amiru vidím ženu, která ušla neuvěřitelný kus cesty. Píše básně, nebojí se je přednášet před českým publikem a vede komunitní skupinu. Otec rodiny si otevřel vlastní bistro s kebabem. Jejich děti vyrostly, dospěly, mluví česky. Z vnějšího pohledu se jedná o příběh úspěšného začlenění do nové společnosti.

Jenže integrace je mnohem křehčí a složitější proces, než se může zdát. Je to neustálý střet očekávání s realitou. Vděčnost za nový život se mísí se steskem a občasnou ambivalencí, zda byl odchod do neznáma skutečně tou nejlepší cestou. Až po letech cizinec vnímá Českou republiku jako domov. Ale zůstává stesk po příbuzných a propojenost s děním v domovině.

Setkání po letech

Na premiéře jsme se s Amirou po dlouhé době opět setkaly. Objaly jsme se a dlouze hovořily. Přesto z jejích slov nedokážu jednoznačně říct, zda je spokojená. Nejsem si jistá, jestli to v tuto chvíli ví ona sama, když se znovu dívá na příběh své rodiny v Česku. Jednoznačně ale ví, že přesídlení a integraci v nové zemi podstoupila pro lepší budoucnost svých dětí.

Integrace bohužel není přímočarý příběh se smutným nebo šťastným koncem. Je to příběh, který se píše dál v meziprostoru odlišných kultur, jazyků a náboženských přesvědčení. Integrace není stav, kterého se jednou provždy dosáhne a „je hotovo“. Je to celoživotní proces, který vyžaduje trpělivost, pokoru a vzájemné pochopení.

Světlana Porsche
vedoucí Střediska Migrace

Pomozte uprchlíkům na území pražské arcidiecéze

Pomocí vašeho bankovního účtu můžete zaslat libovolnou částku. Každý dar je důležitý.

Na co váš příspěvek využijeme?

  • Poskytujeme podporu Ukrajincům, které válečný konflikt nutí opustit zemi
  • Poskytujeme cizincům na území Česka, kteří se ocitají v nouzi, materiální pomoc, právní a sociální doprovázení

Pomáhejte s námi lidem v nouzi

Můžete pomoci jednorázově nebo přispívat pravidelně každý měsíc.
Váš dar proměníme v pomoc lidem, kteří naši podporu potřebují.

 

Děkujeme, že chcete pomáhat!

Pomoci můžete
online a hned Šipka nahoru (bílá)

Související články

Přesídlení krajanů

13. 3. 2026

Z programu přesídlení vzešel úspěšný malíř, držitel rekordu

Naše pomoc uprchlíkům

23. 2. 2026

Čtyři roky od začátku války: Charita dál pomáhá lidem z Ukrajiny

Naše pomoc uprchlíkům

22. 1. 2026

Tříkrálové odpoledne s krajany: Poznávání českých tradic v procesu integrace

Naše pomoc uprchlíkům

21. 7. 2025

Deset let pomoci krajanům: Integračním programem Arcidiecézní charity Praha prošlo 2 300 lidí