Každý večer brečela a chtěla to vzdát. Dnes se na ni „její“ senioři těší

Jako pečovatelka dochází Uliana za lidmi ve vysokém věku. Jednomu pomáhá s hygienou, druhého doprovodí k lékaři, na nákup nebo jen na procházku či do oblíbené kavárny.

„Jedna seniorka byla pozvaná na oslavu narozenin. V 95 letech by cestu sama nezvládla, tak jsme ji doprovodili tam a zpět,“ vzpomíná Uliana.

Senioři, kterým Charita Praha – Holešovice pomáhá, mají různé potřeby. Pečovatelé za nimi denně docházejí do jejich domácností. „Ze začátku to bylo hodně těžké. Musela jsem si k těm lidem najít cestu,“ říká sympatická černovláska.

Nejstarší seniorkou je paní Olga (na snímku s Ulianou), které je úctyhodných 102 let. Na svůj věk je to velmi čiperná paní. Vše si obstará sama, na Vánoce si dokonce upekla cukroví. S něčím ale potřebuje vypomoci, ať už je to doprovod k lékaři nebo pomoc s úklidem domácnosti. Uliana se setkává s dotazy, proč se o seniory nestará jejich rodina? „V tomto případě je dcerám už kolem 80 let a naši pomoc budou brzy možná potřebovat taky,“ vysvětluje.

Práce pečovatelky je náročná fyzicky i psychicky. Uliana ji zvládá i díky podpoře vedení holešovické Charity i svých kolegyň. „Paní ředitelka mi hodně pomohla. A naučila mě práci střídat s odpočinkem,“ usmívá se Uliana.

Do Česka přijela kvůli válce

Ulianě je 37 let. Do Česka přišla kvůli válce na Ukrajině. Opustit domov pro ni bylo nejprve nepředstavitelné. Nechtěla opustit práci, synovu školu ani své rodiče. Obava o bezpečí rodiny ale rozhodla. Když v roce 2022 přijeli do Česka, synovi Demianovi bylo osm, dceři Veronice necelé tři roky.

Po příjezdu do Prahy začala hned s výukou češtiny. Učila se ze slovníku a také od syna, který si češtinu osvojoval ve škole. Kvůli jazykové bariéře musel Demian nastoupit o ročník níž.

„Neznala jsem jazyk, Prahu. Dcera pořád plakala. Brečela jsem i já,“ vzpomíná.

První práci našla jako osobní asistentka pro paní na vozíčku. I ta jí pomáhala s češtinou a učila nová slovíčka. Před dvěma lety nastoupila do Charity v Holešovicích. Senioři si ji oblíbili a těší se na ni. Někdy je vyděsí i několikaminutové zpoždění: Hned volají, jestli se jí něco nestalo.

Nový život v cizí zemi

V Česku si našla nové přátele – mezi Ukrajinci, Čechy i Slováky. Postupně si vybudovala zázemí a jistotu. O budoucnosti ale příliš nepřemýšlí. „Nevím, kdy válka skončí. Ani to, jestli se budeme moci vrátit,“ říká zamyšleně.

Zatím každý den chodí za „svými“ seniory a dělá náročnou práci v oboru, který u nás dlouhodobě trpí nedostatkem pracovníků.