Otec kardinál Miloslav Vlk: Charita jako tvář církve obrácená ke světu

Úryvek z kapitoly Pan kardinál Miloslav Vlk a Arcidiecézní charita

Současně se sociální prací v pražské arcidiecézi začala Charita rozvíjet zahraniční pomoc. Nejprve v malém množství, později ve velkém rozsahu v Indii (od roku 1993), Ugandě (od roku 2000), Zambii (od roku 2005) a v dalších zemích. Charita se po svém znovuzaložení v 90. letech neobrátila jen na západ s nataženou rukou, ale obrátila se s vlastní pomocí k chudým zemím. Díky tomu existuje program Adopce na dálku^®, který je dnes nejdéle fungujícím českým rozvojovým projektem v zahraničí. Na něj pak navázalo mnoho dalších rozvojových projektů v těchto zemích včetně stavby několika škol, jedné nemocnice a velkého množství komunitních programů, které dávaly chudým lidem vzdělání, zdravotní péči a zdroje obživy.

Mou osobní satisfakcí pak byla společná cesta do Indie s panem kardinálem Vlkem, při které jsme se setkávali s indickými biskupy a místními zaměstnanci, kteří s námi léta spolupracovali. Během cesty se naplno ukázalo všechno úsilí, které jsme do vzdělávání nejchudších dětí vkládali. Pan kardinál Vlk viděl, jak dobré tam máme vztahy s mnoha diecézními biskupy, kolik smysluplné práce tam děláme, jak dobře jsme se začlenili do místní církve a farností.

Během pobytu v Indii jsem s panem kardinálem Vlkem zažil pár situací, na které často vzpomínám a které krásně dokreslují jeho osobnost. Když jsme přiletěli do Mangalore (stát Karnátaka), byl na letišti teploměr, který ukazoval v 11 hodin dopoledne teplotu ve stínu 43°C. Pan kardinál zde nosil černou kleriku s červenými lemy a cingulum s třásněmi. Místní biskupové a duchovenstvo nosí z důvodu velkých veder oblečení pouze v bílé barvě.

Pro místní církev byl pan kardinál Vlk jednou z nejvyšších návštěv, kterou zažili. Velmi nesměle po něm žádali, zda by večer nepožehnal novou knihovnu. Velmi rád tak učinil. Druhý den pan kardinál požehnal novou jídelnu pro bohoslovce. Když se zjistilo, že pan kardinál Vlk nemá problémy navštěvovat, pomáhat, sloužit mše svaté, střihat pásky a žehnat novým zařízením, místní církev toho začala velmi využívat. Za 3 dny pan kardinál navštívil asi 12 zařízení, z toho 6 jich slavnostně požehnal a otevřel. Navštívil několik vesnic a stovky dětí, kterým pomáhala naše Charita.

Návštěva pana kardinála Vlka byla velkou událostí. Psal o něm místní tisk. Vzpomínám si, že během cesty autem dopravní policista, který řídil velmi rušnou a nepřehlednou křižovatku, zastavil dopravu ve všech směrech a přišel k autu pana kardinála s prosbou o požehnání. To se stalo i na letišti, kdy přišli piloti z jiných letadel se stejnou prosbou. V den odletu z Mangalore, který byl v 11 hodin, poprosili pana kardinála, zda by v 9 hodin otevřel a požehnal nové oddělení pro novicky jedné kongregace. Já jsem tuto akci zrušil, protože by se odlet nestihl. Sestry naléhaly, že by se to stihnout mohlo. Místní pan biskup Aloysius Paul D´Souza řekl, že to není problém, protože letiště je přece v jeho diecézi a lety po Indii on může pozdržet. K těmto hektickým třem dnům bych chtěl říci, že panu kardinálovi muselo být nesnesitelné vedro v černočerveném oblečení a přesto neváhal pracovat a potěšit své okolí od brzkého rána do večera. Odlet letadla jsme stihli, protože pan biskup odvezl svým autem pana kardinála až k letadlu.

Podobná situace nastala i v Diecézi Shimoga, pan kardinál měl stejně nabitý program, protože pan biskup místní diecéze Gerald Lobo byl s námi i v Mangalore a dal vědět předem svým spolupracovníkům, že je možné připravit pestrý a náročný program. V Shimoze jsme bydleli na místním biskupství. Pan kardinál mě večer požádal, zda by nemohl dostat studené pivo. Pro indickou kulturu není vůbec běžné, že by biskup pil tento nápoj. Nicméně jsem přání pana kardinála tlumočil panu biskupovi, který zpočátku myslel, že se jedná o můj žert. Po opakovaném vysvětlení, že jedno pivo večer při celodenních teplotách okolo 50°C  je v Evropě zcela normální věc, došlo večer ve tmě k předání 2 piv, tak aby to nikdo neviděl. Pan biskup měl velké obavy, zda se stále nejedná o žert, a zda se pan kardinál nebude zlobit, když dostane pivo. Piva jsem předal panu kardinálovi. Ráno se ptali pana kardinála, jak se má a jak se cítí. Řekl, že po pěti dnech obrovských veder si velmi pochutnal na chlazeném pivu, které mu zajistil pan biskup. Toto prohlášení způsobilo malinké rozpaky u všech Indů, kteří byli na snídani. Ale pan biskup byl hrozně rád, že vyhověl i takovému přání a že se nejednalo o žert.

Přítomnost pana kardinála v Indii byla důležitá pro naši další spolupráci s místní církví a jsem si jistý, že byla obohacující i pro něho samotného. Po návratu z Indie napsal: „Setkal jsem se s tisíci a tisíci dětmi a jejich rodiči na velkých setkáních a zakusil velké projevy vděčnosti, jaké jsem nikdy v  životě nepoznal.“ Myslím si, že si ani sám nepředstavoval, že by naše práce mohla někdy takhle na sto procent naplnit jeho původní vizi, a že tím byl velmi potěšen.

Jeho důvěra v naši práci se pak naplno projevila při našem nejodvážnějším rozvojovém projektu, výstavbě a otevření České nemocnice v africké Ugandě. Založení nemocnice se tehdy na místě velmi protahovalo, měnily se termíny, jednání byla velmi složitá a vzpomínám si, že v jednu chvíli si mě pan kardinál Vlk zavolal a řekl mi: „Není to moc velká divočina?“ A já jsem mu odpověděl: „Ano, je to divočina.“ A on se znovu zeptal: „Není to příliš velké riziko?“ A já jsem mu znovu řekl: „Ano, je to riziko, ale riziko je každý takový projekt v rozvojové zemi.“ Snad proto, že jsem mu potvrdil, co si o tom sám myslel, usoudil pan kardinál, že do toho rizika můžeme jít.

V květnu 2006 byla nemocnice slavnostně otevřena a panem kardinálem požehnána. Pan kardinál přiletěl tenkrát z Kamerunu, kde byl na setkání Hnutí Fokoláre. Na požehnání přijeli i lidé z Česka, kteří projekt pomohli financovat, náměstek ministerstva zdravotnictví a další hosté.

Po slavnostním požehnání nemocnice jsme měli ještě 2 dny na prohlídku Ugandy. Jeli jsme se podívat s panem kardinálem na Prameny Nilu a Viktoriino jezero. Místnímu panu biskupovi jsme oznámili, že celý den  bude pojat jako soukromý, tedy bez náležitých ceremonií hodných pana kardinála. Ráno k hotelu přijel biskup Diecéze Lugazi Mathias Ssekamanya naleštěnou limuzínou s vlaječkami. Pro ostatní členy naší skupiny přijel 20 místný autobus. Pan kardinál byl oblečen v kamerunském obleku (dárek z minulé cesty), který vypadal na evropské poměry velmi zvláštně. Řekl panu biskupovi, že bylo dohodnuto, že se jedná o soukromou akci a že pojede s lidmi busem. Je nutné podotknout, že místní bus vypadal typicky ugandsky, tedy že nedojede od hotelu ani na silnici. Problém byl ovšem jinde. Pokud pan kardinál nastoupí do autobusu, není společensky únosné, aby místní biskup jel limuzínou.  Tehdy jel, myslím, poprvé pan biskup Mathias africkým autobusem a limuzína pouze s řidičem za námi. Všichni jsme si to užili jako velkou legraci.

U pramenů Nilu pro nás byla připravena nejlepší loďka na převoz. Nejlepší loďka znamenalo to, že měla nejmenší díry a nateklou vodu z ní šlo hrnky během jízdy vylévat. Došlo ke stejné situaci jako s autobusem. Pan biskup do loďky nechtěl, zatímco pan kardinál seděl v loďce jako první. Protože nebylo možné, aby pan kardinál pokračoval v loďce a pan biskup čekal na břehu, musel se s námi nalodit. Pan kardinál vzal hrnek a poctivě vodu z loďky vyléval. Prožili jsme společně velmi krásný den a mnoho legrace. Do hotelu jsme přijeli unavení, špinaví a hodně zmáčení. Stejně pan kardinál, žádná africká nepohoda mu nevadila a celý den vtipně glosoval každou událost.

A dnes naše Česká nemocnice v Ugandě poskytuje lékařskou péči desítkám tisíc místních lidí a zachránila bezpočet dětských i dospělých životů.

Vzpomínka na setkání pana kardinála s mou rodinou

Dovolte mi ještě pokračovat v osobních vzpomínkách. Během mé práce v pražské Charitě jsme se s otcem kardinálem více sblížili i soukromě. Často nás doma navštěvoval. Mé děti i manželka dlouhá léta pomáhaly v Charitě jako dobrovolníci při Tříkrálové sbírce, koncertech, povodních a dalších akcích. Často se účastnili akcí v různých farnostech a s panem kardinálem se potkávali. Vždy mě po nich posílal pozdrav. Pan kardinál znal jménem všech mých sedm dětí. To mě vždy udivilo, protože pět z mých dcer má jméno začínající písmenem K. Kristýna, Kateřina, Karolína, Kamila, Karin. Já jsem jejich jména v rychlosti často pletl, ale pan kardinál ne. Dokonce věděl, co dělají a co studují. Speciálně pozornost věnoval Karolíně, která studovala teologii, a přinesl pro ni vždy nějakou knížku s církevní tématikou.

Charita jako výraz křesťanské víry

Celkově vztah pana kardinála Vlka k Arcidiecézní charitě Praha se dá popsat jako vztah oddaného rodiče k rostoucímu dítěti. Byl ochráncem jejího porevolučního vývoje, osobně se velmi angažoval ve prospěch jejích projektů a pamatoval na ni nakonec i významnou částkou ve své závěti.

Jsem si jistý, že odměnou za čas a úsilí věnované Charitě byla panu kardinálovi radost v srdci. Jeho hluboké uspokojení z činnosti Charity naznačují jeho slova: „Veškerá práce a úsilí Charity je novým aktuálním výrazem křesťanské víry, je životem z  víry bez nálepek. Představuje skutečnou novou tvář církve, obrácenou navenek, k bližním, kteří potřebují pomoc. Apoštol Jan tady dal zřetelnou směrnici. Ve svém třetím dopise napsal: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on (Ježíš) za nás položil život. A také my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska… Nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem…“ (3 J 3,16-17).

Jsem rád, že jsem s Miloslavem Vlkem u toho mohl být. Rádi na něho vzpomínáme. Děkujeme Vám, pane kardinále!