Po stopách České nemocnice v Ugandě s MUDr. Matějkem

MUDr. ThLic. Jaromír Matějek, Ph.D., Th.D., dětský lékař, teolog, bioetik a akademický pracovník Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze; odborný spolupracovník Charity Praha v projektu České nemocnice v Ugandě.

Jak se to tak stane, že praktikující lékař a pedagog vyrazí za poznáním do nemocnic v Ugandě?

Možná si někteří občané Třebíče vzpomenou, že někdy před rokem se v Pasáži konala konference s názvem Etika a odpovědnost. Já jsem měl na této konferenci také jednu přednášku. Týkala se určitého medicínského tématu, ukončování dechové podpory a podávání výživy a tekutin. Konfliktní věc. Moji sekci uváděl zrovna páter Vojtěch Eliáš, mimo jiné prezident Arcidiecézní charity v Praze. Moje koncepce řešení problému se mu zamlouvala. Uplynulo pár měsíců a oslovil mě s nabídkou, zdali bych nechtěl spolupracovat s Charitou Praha  a nemocnicí v ugandském Buikwe. To mě nadchlo. Nemohl jsem se ovšem podílet na něčem, co je asi 7.000 km daleko, aniž bych to viděl nebo přesněji, zažil. Odletěl jsem tedy do Ugandy, abych si prohlédl nemocnici a ostatní zdravotnická zařízení v okolí Buikwe a sesbíral potřebné informace k mé budoucí spolupráci s Charitou Praha.

Jak dlouho se taková cesta připravuje? Předpokládám, že to nebyla turistika…

Tak turistika to určitě nebyla. Mimochodem…, z afrických zvířat jsem viděl dvě opičky, které nám kdesi mezi dvěma vesnicemi přeběhly přes cestu. Jen nevím, jestli to znamená smůlu nebo štěstí. Asi nic.

K odletu jsem byl připraven za 19 dní. Charita Praha mi zajistila kompletní odbavení a dala mi potřebnou průpravu na pobyt v Ugandě.

Jaká byla cesta z letiště v Entebbe do České nemocnice v Buikwe?

Z Entebbe nás odvezl řidič nemocnice do Kampaly, kde jsme také strávili svou první noc v Ugandě. Druhý den jsme zamířili asi do 70 km vzdáleného Buikwe. Na předměstí Kampaly je neuvěřitelné množství různých obchůdků s čímkoliv, všude je ruch a ulice jsou přelidněné. Jak jsme se ale vzdalovali od hlavního města, domky už nebyly zděné, ale z několika prken nebo uplácané hlíny. Kolem silnice les. Banánovníky a mezi nimi domky, vesnice. Občas nějaké elektrické vedení, ale později ani to ne. Někde se pásla koza nebo jsme zahlédli slepice. Jinak pusto.

Co Vás po příletu nejvíce překvapilo?

Asi všudypřítomní vojáci se samopaly. Byli na letišti i před nákupním centrem v Kambale, kde nám zkontrolovali auto, jestli náhodou nevezeme výbušniny. Taky mě překvapila místní doprava. V Ugandě se jezdí vlevo a na přeplněných silnicích je to opravdu zážitek v tom negativním slova smyslu. Chaos a zmatek. Jede se, nebrzdí. Mezi tím vším spousta motorek (jejich taxíků) a chodců. Zvyknout jsem si také musel na poněkud jiné ubytovací podmínky, chuťově velmi specifickou stravu a poměrně rychlý západ slunce, po kterém už byla jen černočerná tma.

Jak na Vás působila Česká nemocnice v Ugandě?

Působila na mě pochopitelně zcela jinak než evropské nemocnice. Ale jinak nemocnice má správní radu, ředitele, finančního manažera, účetního. Má hlavní sestru a vrchní sestry, vedoucí lékaře oddělení (interna, chirurgie, gynekologie, spíše porodnictví a dětské oddělení). Laboratoř a márnice. Standardně vybavená nemocnice. Všude je čisto, vše má svůj řád a vládne zde přátelská atmosféra.

Cestu jste však měl naplánovanou také po ostatních zdravotnických zařízeních. Kam jste se tedy ještě podíval a jaký dojem jste měl z navštívených zařízení?

Nejprve jsme navštívili státní nemocnici v Kawolo, což je asi 30 km zpět do Kampaly. Zapůsobila na mě příšerným dojmem. Na více než stovku pacientů pouze dva lékaři. Pacienti tam byli v podstatě opuštěni. Temné přízemní pavilony. Tam stonali muži, ženy, děti. Rodilo se tam. Mimo jakoukoliv kategorii byl jejich operační sál. Pamatuji se, že takto vypadalo veterinární zařízení v ČR v polovině 80. let minulého století. V Ugandě však v těchto podmínkách operují pacienty a ti jsou rádi, že jim vůbec někdo pomůže. Jinak by prostě zemřeli.

Další nemocnice byla v Nyenze. To je nemocnice církevní, pěkná, prostorná, světlá, čistá. Vlídný ředitel nás provedl velmi laskavě celou nemocnicí. Byli jsme v leprosáriu, podávali si ruce s nemocnými. V leprosáriu byly i děti. Z toho mě zamrazilo. Říkal jsem si, ty snad nejsou nemocné? Nebyly. Lepru měl jejich děda, o kterého se starala celá rodina. Bez rodiny v Ugandě člověk prostě nepřežije. Rodinní příslušníci provádějí i běžnou péči o pacienty v nemocnicích, krmí je, pečují o hygienu, spí u nich (tedy pod postelí na rohoži).

Další nemocnicí byla nemocnice v Nkokonjeru. Ta byla zvláštní, protože když jsme tam přijeli, nebyli tam prakticky žádní pacienti ani personál.

Viděli jste taky nějaké čistě ambulantní zařízení?

Ano, zajeli jsme se také podívat doMedical Center v Buikwe, státního ambulantního zařízení. Tato zařízení jsou zaměřená především na preventivní programy, je ale možné zde i porodit. HIV je v Africe stále velké téma. Nemocní dostávají léky zadarmo nebo za velmi malý peníz. Jinak by tyto země vymřely.

Jak vypadá studium ugandských lékařů?

Lékaři studují medicínu v Ugandě stejně jako čeští lékaři v Čechách. Na univerzitě. Mají stejné předměty i stejnou kvalifikaci. Jsou však mnohem všestrannější než běžný český lékař. Musí umět všechno, především když pracují na vesnici (např. v Buikwe). Rodí děti, starají se o ně, mohou pracovat na dětském oddělení stejně jako na dospělé interně. Operují kýlu nebo zánět „slepého“ střeva. Dokáží ošetřit lidi po autonehodách, pokousané vzteklým psem apod.

Česká nemocnice v Ugandě pořádá 1x do týdne výjezdy tzv. Mobilní kliniky. Zúčastnil jste se těchto výjezdů do odlehlých vesnic za pacienty?

Ano, zúčastnil a byla to nesmírně intenzivní zkušenost. Náš tým jel do vesnice, která byla asi 13 km od Buikwe. Pracovali jsme celou dobu venku, na hlavní křižovatce ve vesnici. Seděli jsme na lavičkách pod přístřeškem domu, který měl v průčelí anglický nápis: Alláh je nejlepší na světě. Měli jsme několik stanovišť. HIV testování, měření krevního tlaku a hladiny cukru (glykémie), vyšetření těhotných žen porodní asistentkou, poradenství dětské podvýživy, prevence přenosu HIV z matky na dítě a psychologická podpora HIV pozitivním. Pracovali jsme od cca 9.30 hod do 17.30 hod. Prakticky bez přestávky. Neustále přicházeli noví a noví pacienti. Personál nemocnice byl neúnavný, pracoval v tempu, které nasadil ráno. Já jsem byl za pár hodin totálně unavený a nepomohly ani sušenky, které všem členům týmu koupil vedoucí výjezdu v tamním obchůdku. Nikdo nebyl na nikoho nepříjemný, nikdo se netlačil, nenadával. Personál byl milý a laskavý. Byla to škola vzájemného respektu na vesnici v Ugandě.

Věnujete se lékařské etice. Jaké otázky vnímají ugandští zdravotníci jako palčivé?

Zde jsem byl velmi překvapen. Kladou vlastně stejné otázky jako my v Evropě. V nemocnicích intimita a soukromí pacientů, otázky kolem prevence přenosu HIV pomocí prezervativů. Otázka sterilizace pacientky po několika císařských řezech a podobně. Byly to celovečerní debaty.

Je možné se do spolupráce s nemocnicí nějak zapojit?

Jistě, každý může nějakým způsobem nabídnout své síly.

A co Vy, vrátíte se do Ugandy?

Rád bych. Snad to příště vyjde i na delší dobu.