Pro společenské uznání svou práci nedělám

Profese pečovatelky patří k těm méně prestižním. Na jejich pomoc ale spoléhají desetitisíce lidí – naše babičky i zcela opuštění senioři. Náročné povolání i za zcela normálních okolností vyžaduje nyní ještě větší nasazení. Jak pečovatelky situaci zvládají, jsme se zeptali Lucie Čapkové z Charity Praha Holešovice.

Co přesně vaše práce obnáší?
Staráme se o pohodu našich klientů podle toho, co přesně potřebují. Některým pomůžeme s úklidem, jiným nakoupíme nebo s nimi vyrazíme na čerstvý vzduch. Někteří od nás žádnou pomoc nepotřebují, ale jsou osamělí a stačí jim, když si s nimi jen sedneme a popovídáme. Pak máme ale třeba i lidičky, kteří už jen leží, za těmi chodíme třeba i třikrát denně a pomáháme jim i s jídlem a hygienou. Když pak odcházíme od voňavých a spokojených lidí, kteří mají zase malou jiskru v očích, je to ta nejlepší satisfakce.

Bohužel možná i svým způsobem jediná. Vaše práce je obecně velmi málo oceňována nejen finančně, ale i společensky. Změnilo se to třeba trochu v souvislosti s aktuální situací?
To máte pravdu, když řeknete, že jste pečovatelka, lidé si pomyslí, že s prominutím jen utíráte lidem zadky. Je mi to líto, ale opravdu se ve společnosti setkáváme spíše s opovržením. A bohužel nemám pocit, že by se v tomto ohledu něco změnilo. Mluví se o nemocnicích, záchranářích, ale pečující profese vidět nejsou. Možná je to náš osud. (smích) Pro ten kredit to samozřejmě nikdo z nás nedělá. Mně opravdu stačí ten úsměv člověka, kterému jsem pomohla.

Jak do vaší práce zasáhl nouzový stav?
Tak samozřejmě musíme být obecně mnohem pozornější, nosit roušky, rukavice. Je to trochu smutné, protože třeba já jsem hodně taktilní, a tak za normálních okolností klienta i pohladím. S rukavicemi a rouškou je ten kontakt samozřejmě trochu jiný. Pak jsme se také v rámci našeho týmu rozdělily na dvě skupiny a ve službě se střídáme, také minimalizujeme kontakt mezi kolegyněmi.

Jak tuhle situaci zvládají vaši klienti?
Mají obavu, možná i úzkost. Řada z nich se pořád dívá na televizi, což také nepřispívá k jejich lepší náladě, takže my pak jsme tak trochu v roli toho, kdo do života vnáší kousek jistoty. Když k nim přijdu s úsměvem a klidem, hned je všechno lepší.

Kde na to berete sílu?
Já jsem od narození optimista a držím se hesla: Stejně je krásně na světě. Možná jsem byla na začátku trochu paralyzovaná, ale na všechno si člověk zvykne. Naštěstí nemám hypotéku, děti mám velké, takže nemusím řešit řadu dalších problémů, které teď lidi trápí. Chodím více pěšky a jediné, co mi trochu vadí, je ta rouška. Mám šest dioptrií, a tak mám prakticky neustále zamlžené brýle. (smích)

Nemáte ale pocit, že jsme k sobě teď víc ohleduplní?
Ale jo, to zas jo. Nedávno jsem byla svědkem, jak se takový chlap jako hora, který vypadal, že jde na rockový koncert, postaral o jednoho velmi starého pána na ulici, který nezvládal zdolat vysoký obrubník. Sousedé teď k sobě také mají blíž, bylo by hezké, kdyby nám něco z toho zůstalo.

Máte dostatek ochranných pomůcek?
Ano, zpočátku to byl trochu problém a moc nám pomohly učitelky z MŠ U Uranie. A nejenom rouškami. Děti pro naše seniory vyrobily velikonoční přáníčka. Je úžasné vidět, jak pětadevadesátiletá paní zamáčkne slzu dojetím nad dárkem od úplně cizího dítěte. Aktuálně máme hlavně díky naší úžasné paní ředitelce Janě Fajstavrové všeho dostatek.

Máte nějakou veselou historku?
No tak třeba když jsem šla nedávno na procházku do Letenských sadů se sedmadevadesátiletou paní, která měla roušku právě z dílny mateřské školy a na ní obrázek Karkulky. Není to kouzelné?