Rozhovor: dva měsíce dobrovolné karantény v Domově pro seniory kardinála Berana

Bránou Domova pro seniory kardinála Berana po dva měsíce neprošel nikdo z jeho obyvatel ani pracovníků. Přísné opatření má jasný cíl. Ochránit seniory před nákazou koronavirem. Dvanáctihodinové směny se proměnily na dvoutýdenní. Ředitelka ALENA HANKOVÁ se rozhodla v tuto náročnou dobu podpořit svůj tým a v Domově zůstává po celou dobu dobrovolné karantény.

Kdo je ochoten se pustit do tak obětavé práce?

Do krizového chodu se ochotně zapojili všichni pracovníci. Nastupují do práce po negativním výsledku testu vždy na čtrnáctidenní směnu. Někteří zůstávají i déle. Především zaměstnanci, kteří žijí sami, nemají rodinu. Začínali jsme v počtu deseti pracovníků, po prvních týdnech, jak přicházela únava, jsem rozšířila počet na 11-12 pracovníků.

Ve chvíli, kdy jsme se oficiálně dozvěděli, že je první potvrzený případ nakaženého občana z obce Mukařov, bylo jasné, že bychom k mimořádným preventivním opatřením měli přistoupit co nejdříve, že pouhý zákaz návštěv, který jsme v Domově měli již od 6. března 2020, nestačí. Bylo třeba naše seniory ochránit.

Jak to prožívali senioři, o které pečujete?

Hlavně ze začátku byl patrný strach a obavy o sebe, o své blízké a o to, co bude následovat dál. Většina z nich pamatuje 2. světovou válku a všechny hrůzy s ní spojené. Některé okolnosti jim to připomínají – zákaz vycházení, omezení obchodů a restaurací, strach a nejistota nebo bezmoc. Zároveň ale vědí, že jsme tu s nimi, že jsme připraveni za všech okolností se o všechny postarat. Režim dne v Domově se nijak výrazně nezměnil, trochu improvizujeme, co se stravy týká, některé věci zjednodušujeme. Každý klient je jiný, jinak snáší své obavy, starosti a bolesti, ale všichni bez výjimky oceňují, že se je současným opatřením snažíme ochránit.

Jaká je atmosféra v týmu?

Celkově bych řekla, že jsme si za tu dobu zaběhli režim, který dobře funguje, tak abychom nevyčerpali síly. Naučili jsme se odpočívat a dopřát si soukromí, když je třeba. Podmínkou toho je sehraný kolektiv, kde všichni chápou smysl takového opatření a táhnou za jeden provaz. A to se nám daří. Hodně jsme se vzájemně poznali, ale chtělo to toleranci i odpovědnost. Pro mne to je moc hezká zkušenost, najednou je čas si povídat, posedět a probrat spoustu věcí. Za tu dobu se nám tady vytvořil specifický (takový ten nepředatelný) smysl pro humor, kdy chápeme drobné nuance různých hlášek a postřehů, bez otázek umíme rozeznat, kdy se smát na celé kolo a kdy mlčet a přidat ruku k dílu. Humor nás i seniory dost drží nad vodou.

Dá se říct, že jste z toho vyšli jako pracovní tým silnější a sehranější?

Určitě nás tahle situace stmelila, jsme silnější jako tým i jako jednotlivci. Každý z nás kromě pracovního zápřahu řeší za pochodu i spoustu osobních starostí. Ale vědomí, že děláme práci, která má smysl, nám dodává energii. Je potřeba udržovat si dobrou náladu, obzvlášť v této době se nemůžeme ploužit mezi klienty se zamračeným obličejem.

Jak jste prožívala karanténu vy osobně?

Od začátku jsem věřila, že to zvládneme. Neměla jsem pochybnosti o tom, že je to dobré a potřebné opatření. Nejnáročnější byly první dva týdny, to asi nejen pro mne, ale pro celý tým pracovníků – těch, co nastoupili do první směny, i těch, kteří se doma připravovali na střídání. Byla to pro všechny složitá a náročná situace. Měla jsem obavy, zda bude dostatek ochranných pomůcek, jestli nám bude fungovat zásobování a tak dále, a k tomu ta prvotní únava. Ale vedení Arcidiecézní charity Praha nás od začátku velmi podporuje, takže jsem brzy byla klidnější. Pak přibyla radost z toho, jak dobře a obětavě pracuje celý kolektiv, jak jsou spokojení naši senioři. Takže pro mne je to obrovská zkušenost.

Jak probíhá spojení s venkem?

Areál Domova je uzavřen a není možný ani vjezd na dvůr. Zásobování probíhá přes lavičku a dřevěnou budku, když je potřeba ochránit věci před deštěm. Musím vyjádřit veliký dík naší „spojce“, pracovnici, která pro nás obětavě zařizuje veškeré spojení se světem. Trpělivě obstarává poštu, lékárnu, drobné nákupy, spojení s účtárnou a další. A to hlavně ze začátku, když mnohde v obchodech nebylo zboží a před lékárnou stály dlouhé fronty, nebylo vůbec jednoduché.

Co bylo na karanténě nejtěžší?

Odloučení od dětí. Tedy než jsem se uklidnila, že všechno zvládají a umí si poradit. Za celé ty týdny jsem neslyšela od své rodiny ani slovo výčitky, podporují mne a já jsem na ně moc pyšná. Je příjemné vědět, že se v životě neztratí.

Co vám to naopak přineslo?

Hodně jsem se poznala nejen se zaměstnanci, ale i se seniory. Samozřejmě, že je dobře znám, je to velký díl mojí práce. Ale za tu dobu, co tu bydlím, jsem se jim přiblížila daleko víc a pochopila spoustu věcí, které by mě jinak třeba nenapadly. Ale jednou jsem se ve svém úsudku moc příjemně zmýlila. Požádala mě jedna babička, zda by zaměstnanci mohli po obědě přijít do jídelny, že by s námi obyvatelé domova chtěli mluvit. Bylo to v prvních čtrnácti dnech, a tak jsem přemítala, zda budou chtít vysvětlit nějaká nová opatření či nařízení, která v té době přibývala. Nebo že by byl nepovedený oběd? Ale když jsme se v jídelně shromáždili, tak nám senioři moc hezky poděkovali za všechnu péči v této nelehké době. Dostali jsme lahev vína a ještě nám zazpívali písničku. Jediné oko nezůstalo suché…

Co uděláte jako první, až se vrátíte domů?

Jednoznačně obejmu svoje děti! Mám tři dcery (22, 17 a 12 let), jsem s nimi každý den v kontaktu, ale moc se těším na takové obyčejné situace, až spolu něco uvaříme nebo půjdeme vyvenčit psa.