Rozhovor o Azylovém domě Gloria: Tisícovce maminek pomohl z krize. Teď potřebuje pomoc sám

Azylový dům Gloria pomáhá ženám, které utíkají před domácím násilím, hledají bezpečný domov nebo se učí převzít odpovědnost za vlastní život. Jeho ředitelka, řeholní sestra Imelda, Jana Hrdličková OSF, mluví o tom, co rodinám pomáhá začít znovu, co naopak v cestě k soběstačnosti brání a proč se v krizi ocitá nyní sám Azylový dům Gloria.

Vzpomenete si na konkrétní rodinu, u které jste si řekla: Tady naše práce měla smysl?

U nás je někdy velmi těžké hodnotit, co je vlastně úspěch. Vzpomínám si na paní, která měla v pěstounské péči vnučku. Žily u muže, kterému říkaly strýc, přestože nebyl jejich příbuzný. Obě ekonomicky i sexuálně zneužíval.

Přišly k nám úzkostné, v krizi. Děvčátko se odmítalo od babičky vzdálit byť jen na pár metrů. Paní měla navíc velké potíže se čtením, psaním a vyřizováním běžných záležitostí. Potřebovala pomoc a byla velmi zranitelná.

Co se za dobu pobytu podařilo změnit?

Nestalo se, že by paní najednou zvládala všechno sama. Nenaučila se samostatně vyřizovat dokumenty. Ale naučila se rozdělit si peníze do čtyř obálek. Naučila se, kde si říct o pomoc, a hlavně přijala odpovědnost za výchovu vnučky. Věděla, že do předchozích podmínek už se vrátit nechtějí.

Podařilo se jí získat sociální byt, ve kterém spolu žijí dodnes. Občas se potkáváme v autobuse. Z holčičky už je slečna, chodí do školy, na kroužky, sama cestuje po Praze.

Podařilo se zachovat jejich vztah. Neměly nikoho jiného. Kdyby to nevyšlo, hrozilo, že děvčátko skončí v dětském domově a babička na ubytovně, kde by byla znovu velmi zranitelná, nebo na ulici. Nevytvořili jsme rodinu, která má najednou všechny dovednosti. Ale využili jsme ty, které využít šly. Bydlí, jsou spolu, mají se rády. Víc jsme nechtěli.

Co vlastně Azylový dům Gloria nabízí ženě, která nemá kam jít?

Přicházejí k nám maminky s dětmi i těhotné ženy, které své děťátko teprve očekávají. Ocitly se v náročné situaci a zároveň nemají kde bydlet. Nabízíme jim ubytování, zázemí a sociální poradenství. Pobyt je zpravidla na jeden rok.

Někdy lidi mate samotný název služby. Představují si, že azylový dům je dům pro azylanty, tedy pro cizince. Od lidí někdy slýcháme: My ale chceme podporovat české maminky. Vysvětlujeme, že azylový dům je název sociální služby. Zároveň u nás přijímáme i cizinky a dokážeme poskytovat službu také v angličtině.

S čím ženy nejčastěji přicházejí?

Těžko to paušalizovat, ale vidím tři velké skupiny. Do první patří ženy, které samy vyrůstaly v rozbitých rodinách a vztazích, případně přicházejí z dětského domova nebo pěstounské péče. Nedostaly dostatečnou průpravu, jak samostatně žít a udržet si bydlení. Snaží se zajistit zázemí pro své děti a mnohdy samy nemají žádné.

Druhou skupinou jsou maminky, které přicházejí z násilných vztahů. Potřebují se z nich zotavit, začít znovu a získat sebedůvěru, znalosti i dovednosti, které jim umožní se od takového vztahu odpoutat.

A potom jsou ženy, které žijí s duševním onemocněním, mají intelektové znevýhodnění nebo zkušenost se závislostí a jejich možnosti samostatného fungování jsou omezené. Snaží se ale zachovat rodinu pro své děti a neváhají se učit nové dovednosti, aby mohly být co nejlepším rodičem. Za to si všechny zaslouží obdiv.

Co azylový dům dokáže a co už je nad jeho síly?

Může pomoct v tom, v čem nám ženy dovolí pomoct. Když se každý z nás podívá na sebe, ví, jak těžké je v dospělosti něco měnit. Víme, co bychom měli dělat a co je dobře. Ale něco jiného je vědět a něco jiného je to dělat. Naše klientky jsou v tom stejné jako my ostatní.

Co je naopak trochu specifické u žen, s nimiž pracujeme, je jejich tendence spoléhat na zdroje mimo sebe. Je to dáno složitými podmínkami, v nichž vyrůstaly nebo dlouho žily. Ve chvíli, kdy se klientce podaří sebrat dostatek sil a odvahy a přestat obviňovat ostatní ve stylu „to oni“ a převzít odpovědnost za vlastní život, je vyhráno.

A když si žena zvolí cestu, o které si myslíte, že jí nepomůže?

Pořád je to ona, kdo si řídí svůj život. Můžu nabízet, podporovat, pokoušet se motivovat. Když to nejde jednou cestou, můžeme zkusit nabídnout jinou. Ale pokud se rozhodne, že se nechce vydat nabízenou cestou, nemohu to rozhodnutí udělat za ni.

Jak se vyrovnáváte s příběhy plnými utrpení a bolesti, jako je ten o babičce s vnučkou?

Jsme sociální pracovníci, ne terapeuti. Když vidím, že je potřeba jít do příběhu hlouběji, snažíme se ženu podpořit k přijetí terapeutické péče. Máme vlastního terapeuta a spolupracujeme s Poradnou Magdala, která pomáhá lidem zažívajícím násilí v blízkých vztazích.

Bez toho, že máme lidi rádi, tahle práce nefunguje. Ale kolegům někdy říkám: Sociální pracovník, který začne potřebovat sytit svoje emoce od klientů, je ztracen. A sobě často říkám, že Spasitel už přišel a nejmenoval se Imelda.

Už jako zdravotní sestra na chirurgii jsem se setkávala se situacemi, kdy šlo o lidské životy. Naučila jsem se, že jsem tady proto, abych udělala, co můžu. A to udělám. Nejsem pán života a smrti. To platí na chirurgii i v azylovém domě. Neznamená to, že nevidím, jak je ten příběh těžký. Ale potřebuji zachovat klid a nadhled, abychom mohli společně najít cestu ven ze složité situace.

Zmínila jste spolupráci s Poradnou Magdala. Je jistě velkou výhodou být součástí větší organizace.

Rozhodně ano. Máme za sebou zázemí Arcidiecézní charity Praha. Můžeme se obrátit nejen na Poradnu Magdala, ale také na právníka, Poradnu pro lidi v tísni nebo humanitární sklad. Je tu i sociální bydlení, byť s malou kapacitou.

Když je potřeba, můžeme vedení požádat o přímou finanční pomoc pro klientku. Někdy si ani neuvědomujeme, kolik možností díky tomu máme. Kolegové z menších organizací takové zázemí mít nemusejí.

Přitom teď nové zázemí potřebuje i samotný Azylový dům. Co se děje?

Působíme v objektu Prahy 5 a dvacetiletá nájemní smlouva právě vypršela. Městská část potřebuje budovu pro školu. A tak hledáme nové zázemí. Nejen my. Ve stejném objektu má naše Charita také malý domov pro seniory s demencí a denní stacionář. Velmi si těchto služeb vážím pro jejich rodinnou atmosféru. Kdyby takovou péči potřebovali moji rodiče, bylo by to místo, kam bych je chtěla dát.

Co je na přesunu azylového domu nejtěžší?

Samotné stěhování umíme naplánovat. Už jsme to ukázali při stěhování jiné služby. Obávám se hlavně dopadu na klientky. Nedá se ale počítat s tím, že všechno elegantně přestěhujeme ze dne na den. Jsme jeden z největších azylových domů v Praze. Kdyby se činnost třeba na dva měsíce přerušila, všechny rodiny by potřebovaly bydlení někde jinde.

Nestačí tedy najít jiný dům?

Je potřeba prostory stavebně a technicky přizpůsobit, vybavit je. Nechystáme pětihvězdičkový hotel. Ale musíme respektovat důstojnost klientek. Jestli chceme lidi učit fungovat co nejvíce jako v běžném životě, musíme jim pro to vytvořit podmínky.

Stejně jako jsme za dobu působení Azylového domu Gloria pomohli najít cestu z krize bezmála tisícovce maminek, věřím, že se nakonec podaří najít cestu z krize i samotnému Azylovému domu. Když totiž zavřete azylový dům, nezmizí problémy potřebných rodin. Jen zmizí dveře, na které mohou zaklepat.