Rozhovor s Alešem Vackem, vedoucím zambijské charitní mise

Aleš Vacek je světoběžník. Deset let cestoval po celé zemi. Pracoval i na zámořských lodích. V roce 2006 se usadil v Zambii, kde vede charitní rozvojovou misi. V rozhovoru přibližuje, jak Arcidiecézní charita Praha v Zambii pomáhá a jak se člověku ze střední Evropy žije v této rozvojové zemi.

Jaká je Zambie?

Je to země desetkrát větší než Česká republika. V každé části mají velké národní parky, v nichž naleznete prakticky všechny druhy africké fauny. Je tam spousta krásné a nedotčené přírody, o níž turisté nemají tušení, protože tam nevedou silnice. Do odlehlých oblastí je tak opravdu těžké se vůbec dostat. Nebo jedete pět hodin sto kilometrů a cesta je tak špatná, že pokud nemáte terénní vůz, není šance projet.

Jací jsou obyvatelé Zambie?

Jsou v klidu i přes různé pro Evropana šílené věci, které zažívají. V Zambii mají například běžně každý rok v období dešťů epidemii cholery. Pokud nedostanete léky, obrovský průjem vás během několika hodin dehydruje a zemřete. Naposledy to ale bylo tak vážné, že vláda uzavřela školy po celé zemi, nakažených bylo na tři a půl tisíce. V čase poslední epidemie povolala vláda do ulic měst armádu, která je uklízela a zbavovala odpadků a špíny.

Místní lidé jsou pohodoví, pomáhají si. Nesetkal jsem se s nějakým přepadením či útokem na mě. Možná za tu dobu už vím, kam chodit a kam nikoliv.

Vedle toho se ale setkáte s pokusy o podvody a s panující korupcí. Přitom v nové ústavě deklarovali, že jsou křesťanský národ. Kamkoliv vyrazíte, potkáte kostel nebo modlitebnu některé protestantské nebo oblíbené letniční církve. Já snad neznám Zambijce, který by nechodil do kostela.

A přitom mají sklony k podvodům a korupci?

Oni vidí příklady a vzor svých vládnoucích činitelů. Říkám tomu syndrom velkého muže. Ministři se v Zambii stávají velmi obézními. Místní lidé to komentují: „teď je u vlády, tak se nají“. Představte si, že v Zambii je 72 kmenů, tedy různých národností. V každé z jedenácti provincií je jiný oficiální jazyk. Těch neúředních jsou spousty a vzájemně si lidé nerozumějí. Když nastoupí nový prezident nebo ministr, tak si sebou přivede lidi svého jazyka a kmene. Zní to cynicky, ale obmění se osazenstvo, které korupcí dosáhne na peníze.

Takže podpora od nás z České republiky jde přímo dětem a do školství.

Školství v Zambii je na tom opravdu zle. Pro nás je to nepředstavitelné. Prvňáků bývá ve třídě až padesát, v dalších ročnících třeba až osmdesát dětí.

Když jsem byl v Zambii první rok, asi 14 dní jsem učil na venkově angličtinu středoškoláky. Bylo jich ve třídě průměrných sto. Když jsem nesl domů opravovat sešity, potřeboval jsem na transport pomocníky. Přitom každý rok tu stavějí nové školy, potřebují stále víc učitelů.

V jakých poměrech žijí rodiče dětí z charitního programu Adopce na dálku?

Děti pocházejí z nejchudších vrstev, mají jen jednoho rodiče nebo jsou úplní sirotci, o které se starají příbuzní. Pokud jejich rodiče žijí, obvykle jsou bez práce a stálého příjmu, protože nemají vzdělání. Obdělávají malé pole, vlastní pár hospodářských zvířat, kozy, slepice. Z jejich pěti dětí vybereme alespoň jedno, které se nejvíc snaží a má o školu zájem. Zaregistrujeme ho do programu a najdeme mu v ČR dárce.

A pak platíte jeho studia?

Studia, uniformu, boty, zdravotní péči a navíc nějaké drobnosti. Například sportovní dny, vánoční dárek, který se dává všem stejný jako třeba deka, moskytiéra, aktovka do školy. Pro nás velmi obyčejné věci, ale pro ně to znamená hrozně moc, protože jinak nedostávají nic.

Procestoval jste kus světa, čím vám Zambie přirostla k srdci, že jste tam nakonec zůstal?

Když jsem zcestoval svět, pracoval na lodích a našetřil nějaké peníze, řekl jsem si, že se budu věnovat nějaké pomoci. Té bídy světa jsem viděl dost. A táhlo mě to pořád do Afriky. Neplánoval jsem, že bych tady zakotvil. Po příjezdu do Solwezi, když jsem začal pracovat pro Charitu, jsem se seznámil se svojí budoucí manželkou. Nehledal jsem v té době životní partnerku, ale skamarádili jsme se. Po čase se z toho vyvinul vztah a po dvou letech jsem ji představil u nás doma a naši neměli žádné námitky. A tak jsme se po pěti letech vzali. Manželka už má jen maminku, která se na to nedívala s nadšením. Bála se, že to s bělochem nebude mít lehké, přeci jen pocházíme z jiných tradic, z odlišné kultury.

A je to tak?

Nemůžete čekat, že se Zambijka stane Češkou nebo Čech Zambijcem. Zambijci jsou jiní spoustou věcí, mají úplně jinou životní motivaci. Zachovávají tradice, kterým my nerozumíme. Jinak se starají o rodinu, jsou jinak vedeni. Chtějí se hodně dostat do světa. Velmi usilují o vzdělání, které jim otevírá úplně jiné možnosti a oni to vědí. I proto je tu náš program Adopce na dálku tak úspěšný. Moje žena měla štěstí, protože její strýc, než zemřel, ji víceméně dostrkal na univerzitu. Její maminka na to neměla peníze, protože její manžel zemřel, bylo jich pět dětí a přitom moje žena dosáhla na nejvyšší možné vzdělání na univerzitě.

Rodina je pro ně jistě cenná.

Naprostý základ. Mívají hodně dětí, v průměru 5,3 dítěte na rodinu, pomáhají si v rodině i v okolí sousedům. Například při svatbách a pohřbech. Nedávno zemřel někdo v okolí, ani jsem ho neznal, řekla nám to sousedka. A moje žena tam běžela, pobyla chvíli s rodinou, a pak jsme jim dávali dar nebo jídlo, pomáhali s přípravou na pohřeb, protože mělo přijet hodně příbuzných z různých částí země.

Když je svatba, tak se rodiny nevěsty a ženicha nebo i se známými skládají na příspěvky pro nevěstu. Nevěsta má tzv. kuchyňský večírek, kde se sejdou jen ženy bez mužů a každá jí dá nějaký dárek. Během toho získá kompletní vybavení do kuchyně od kamarádek. V jednom okamžiku tam přijede budoucí manžel, předá jí květiny a zase odjede. Jednou jsem se toho jako jediný mužský zúčastnil, protože jsem dělal fotky pro nějakou manželčinu přítelkyni. Nevěsta kamarádky pohostí, přičemž ty ji víceméně vybaví do života, protože rodina je chudá, od té nedostane nic. Pomáhají si mezi sebou.

Komunitní život je tedy pestřejší než u nás?

Mnohem. U nás zažijete spíš lhostejnost, jsme odtažití. Afričani jsou naproti tomu otevření, a když máte třeba problémy, snaží se poradit.

Při svatbě nebo pohřbu se sejdou spousty lidí, přesouvají se třeba po dvou, třech stovkách na korbě náklaďáku. Když jsem to viděl poprvé, ptal jsem se, kam že to jedou na brigádu.

Co je v Zambii běžné a oblíbené jídlo?

Základní potravinou je kukuřice, kterou zasejí, když začne poprvé pršet v říjnu, listopadu a sklízí se v květnu, červnu a z toho dělají tzv. „Nshima“. Je to bez chuti, jedí to se všemi přísadami, zeleninou, zelím, s kuřecím masem. Podává se řada dalších příloh jako špenát, který připravují z listů sladkých brambor, nebo z listů dýní. Umí to skvěle upravit a dochutit.

Konzistencí bych „nshima“ přirovnal k našim bramborovým knedlíkům, akorát jsou bělejší, když se to vaří, tak to postupně tuhne jako krupicová kaše, pak dáváte na talíř tuhé, pravidelné kusy. Jedí to rukama, dávají si kousky s masem a omáčkou do pusy. Já to rukama nejím, protože mi vadí, že je to horké.

Hygienu Zambijci asi moc vážně neberou.

Občas ne, ale bylo by klišé si myslet, že na ni nedbají. Na druhou stranu zachovávají podivné zvyky. Na vesnici, kde není žádný vodovod ani kanalizace, tak před chatrč přijde paní s ručníkem, mýdlem a škopkem s vodou. Všichni si ho podávají a myjí si v něm ruce a pak jdou jíst. Jenomže ten zvyk se dodržuje bez ohledu na společenské postavení nebo hygienické zázemí rodiny. Třeba i řeholnice v konventu si takhle podávají škopíček před jídlem, stejně tak rodina vlastnící auto a krásně zařízený byt. Přitom tři metry vedle mají nádhernou koupelnu s tekoucí vodou. Drží si to jako rituál. Představte si: sedíte v hezkém pokoji na návštěvě, kolem dokola jde škopek se špinavou vodou, v němž si myjí všichni ruce a pak si je jdou opláchnout do koupelny.

Jak vypadají tamní poměry, jak se v Zambii žije?

Záleží, kde žijete, jaká je vaše životní úroveň a jestli pracujete. Maminka mojí paní pracovala 30 let jako sálová sestra v nemocnici, takže teď má nějaký vedlejší úvazek, je schopná pracovat, ale už je víceméně na důchodu. V Zambii lidi chtějí pracovat pro vládu, třeba jako učitel, zdravotník, protože když odpracujete 30 let, dostanete výslužné, velkou částku. Myslím, že se nemají špatně, koupí si nějakou malou farmu, postaví si domek a pronajímají ho. Nevede se jim úplně špatně, ale nejsou to nějak bohatí lidé.

Jak žije Aleš Vacek? Má zařízenou domácnost evropsky?

Máme televizi, sporák, ledničku. Nikdy jsem nebyl pro nějaké hromadění věcí, takže žijeme skromně. V Zambii se hodně musí uklízet. Mimo období dešťů se hodně práší. Když se po měsíci vrátíme z dovolené, tak prvně musíme uklidit celý byt, vyluxovat všude prach.

Internet je ve městě celkem běžnou záležitostí. Lidé tam chtějí jít s dobou, mít nové věci, ale je to neúměrné s jejich životní úrovní. Přijdete do chudinské čtvrti a vidíte satelity. Zařídí si je, ačkoliv nemají splachovací záchod a nedostává se jim peněz na živobytí.

Jak vidíte svoji budoucnost? Chcete být Afričan?

Před sedmi měsíci se nám narodil druhý syn, starší syn nastoupil do školky. Domluvili jsme se s manželkou, že bude s nimi doma, což je v Zambii velmi neobvyklé. Pokud se to dá nazvat mateřská dovolená, tak v Zambii je 4 měsíce, pak se žena vrací zpátky do práce.

A jestli chci zůstat Afričanem, to opravdu nevím. Zatím je mě tu zapotřebí kvůli charitním projektům. Manželka určitě práci najde, protože než jsme měli děti, tak pořád studovala.

Nemůžu říct, za rok sbalíme kufry a vrátíme se. Adopce na dálku mi leží na srdci.