Rozhovor s biskupem Blinem (Vitebsk, Bělorusko)

4. 6. 2012

Rozhovor s biskupem Blinem (Vitebsk, Bělorusko)

Během mezinárodního setkání u příležitosti oslav 450. výročí od znovuobnovení Pražské arcidiecéze jsme požádali o rozhovor otce biskupa Wladyslava Blina z diecéze Vitebsk ve východním Bělorusku.

Pane biskupe, jak byste zhodnotil současnou náboženskou situaci v Bělorusku?

Chceme-li situaci v dnešním Bělorusku hodnotit objektivně, lze říci, že se dá hovořit o náboženském obrození. Po 70. letech totalitního režimu jsou viditelné změny. Kostely se již nezavírají, duchovní nejsou vězněni a popravováni. To jsou možná přirovnání, která se někomu mohou zdát velmi silná, ale je to tak. V minulosti byla víra uzavřena především v srdcích lidí, ale nyní je vidět i navenek a šíří se jako exploze. Lidé konečně přicházejí do kostelů, ty se daří někde otevírat nové, jsou svěceni noví kněží.

Jak se toto obrození projevuje ve vaší diecézi?

Vitebské diecézi je letos13 let. Začínal jsem zde jako biskup v roce 1999, kdy bylo na celou diecézi 30 duchovních a 40 farností. Od té doby je viditelný nárůst ve všech směrech. V současné době máme 100 duchovních a 140 farností. Každým rokem je vysvěceno 5-6 nových kněží. Do kostelů chodí více a více mladých lidí. Je to velmi příjemné. Jsem proto optimista. Věřím, že církev se rozvíjí a bude více vidět.

Čím si tento nárůst religiozity vysvětlujete?

Jednoznačně lze říci, že 70 let ateismu ukázalo, že život bez Boha nemá smysl. Proto hovořím o náboženském obrození. Obrození je souhrou mezi charismatem duchovna a aktivitou samotných věřících. V lásce odhazuje člověk všechno, co ho brzdí. Lidé nemají rádi, když jim někdo něco přikazuje. Mají rádi laskavé slovo a dobro.

Pouhé nadšení však ale nestačí. Je potřeba hluboké pochopení toho, že Kristus je láska a opravdové naplnění našeho života. Konzumní společnost vždy přináší hrozbu pro víru. Proto nadšenci jen nakouknou do kostela a odchází do světa materialismu, kde jsou pro ně jiná lákadla.

Pro nás je však důležité najít člověka, jeho skutečné potřeby a touhy. Touhy po duchovních věcech. Snažíme se nemluvit o tom, že člověk je špatný, hříšný, jiný než Kristus. To není správné říkat. Mnohem lepší je rozdávat dobré slovo, které přitahuje lidi jako magnet. Chceme tím ukázat rozdílný svět a odlišný způsob konverzace. Ne u vodky a povrchních témat, ale například u čaje a kávy a  u  témat, která jsou hluboce přitažlivá pro člověka a důležitá pro každého z nás.

Jak se žije katolické církvi ve většinově pravoslavné zemi? Na jaké obtíže naráží? Nebo naopak žádné nepociťuje?

Hovořit o Bělorusku jako o pravoslavné zemi není správné. U nás se vždy potkávaly dvě kultury: východní a západní a působily zde stejnou měrou. Chci zdůraznit, že 70 let socialismu a ateismu vytvořilo nevěřící společnost. Více než 50 procent obyvatelstva je nevěřících, stále nechodí do žádného kostela. I přes duchovní obrození, o kterém jsem hovořil, je stále kolem nás mnoho neoslovených srdcí.

Ptáte se, zda jsou problémy mezi pravoslavnými a katolíky? Odpovím vám jednoduše. V životě se potkávají muž a žena, zamilují se a neřeší, zda patří k pravoslavným nebo katolíkům. Katolíci a pravoslavní žijí u nás bok po boku, bratrsky, ekumenicky. Po staletí. Je špatné, když se do lidských vztahů míchá nadřazenost a podřazenost a snaží se jim vysvětlit, kam patří a narušit jejich soužití.

V minulosti jsme u nás měli tradici, že když otec byl katolík, tak i synové byli katolíci. Pokud matka byla pravoslavná, tak i dcery byly pravoslavné. V současné době se již tyto tradice nedodržují. Obyvatelé Běloruska jsou přátelským lidem. Na naše (katolické) svátky k nám přicházejí pravoslavní a my zase k nim. Vzkříšení Ježíše nás všechny sjednocuje. Není důvod hovořit o problémech i když je vidím a tím živit nevraživost a rozdělovat lidi. My žijeme spolu – v práci, v obchodě, na ulici – není potřeba oddělovat lidi ve víře. Jako křesťané máme vidět dobro a mít se rádi a vážit si ostatních. Naše povinnost je vidět všechno z lepší perspektivy. Snažíme se vidět spíše to, co nás spojuje, než to, v čem nejsme zajedno. Pokud se na sebe díváme tímto pohledem, jsme opravdoví bratři a sestry.

Věnujete se ve vaší diecézi také charitní činnosti?

Kromě pastorace je také třeba vidět člověka s jeho materiálními potřebami. Pomáháme proto nemocným, postiženým, chudým, organizujeme letní pobyty sirotkům a dětem z mnohodětných rodin. Vykonáváme normální lidské činnosti. Dáváme tím dobrý příklad a sjednocujeme lidi. Stejně jako zdravý člověk má mít rád postiženého, tak i zdraví lidé různých vyznání se mají mít rádi. Bereme lásku od Ježíše, ale máme se o ni dělit s potřebnými. Bůh je láska, v tomto je hybná síla víry.

Co byste vzkázal lidem, kteří budou číst tento rozhovor?

Chtěl bych předně poděkovat Arcidiecézní charitě Praha a jejím dárcům za to, že svými prostředky pomáhají také u nás v Bělorusku konat dobro a tím propojovat řetěz boží lásky dál. Přeji dárcům a pracovníkům Charity, aby jim Bůh žehnal a aby jim vydržela vždy ta radost, kterou jsem nyní  viděl v jejich tvářích.

Související informace:

Související články

Aktuálně z Běloruska

16. 9. 2020

Běloruska Ania Vybíralová: Život v Česku mi rozšířil obzory

Aktuálně z Běloruska

8. 9. 2020

Vyhlašujeme veřejnou sbírku na pomoc Bělorusku

Aktuálně z Běloruska

12. 6. 2020

Partnerský Domov seniorů a postižených v Bělorusku potřebuje naléhavě naši pomoc

Aktuálně z Běloruska

11. 5. 2020

Děti se letos s českými „adoptivními“ rodiči neuvidí. Do Běloruska putuje materiální pomoc