Více než jen střecha nad hlavou. Ubytovny pro uprchlíky již dva roky aktivně napomáhají integraci

Stěžejní součástí pomoci, kterou Arcidiecézní charita Praha poskytuje uprchlíkům z Ukrajiny, je ubytování. Pro ty, kteří patří ke zranitelným skupinám, provozuje hned několik ubytoven s celkovou kapacitou 270 lůžek. Ubytovny poskytly v uplynulých dvou letech zázemí více než 500 osobám, především matkám samoživitelkám a jejich dětem, nemocným a lidem s postižením, seniorům i dětem, které přišly do Česka bez doprovodu.

„Ubytovny poskytly uprchlíkům domov. Sice provizorní, ale přece jen domov. Daly jim pevný bod, zázemí, novou rodinu a komunitu, kam patří,“ říká TÁŇA WIELUCHOVÁ, která měla v uplynulých dvou letech projekt ubytoven v Arcidiecézní charitě Praha na starosti. Kromě zajištění samotného bydlení koordinovala řadu aktivit, které uprchlíkům pomáhaly v adaptaci na nové prostředí, v aktivizaci, zvládání péče o děti, osvojení si nového jazyka a celkově integraci do české společnosti. S Táňou Wieluchovou jsme hovořili o roli ubytoven, kterou v uplynulých dvou letech sehrály v životech ukrajinských uprchlíků.

Kolik ubytoven Arcidiecézní charita Praha provozuje a jakou kapacitu ubytování zajišťují?

Naší Charitě se podařilo zmobilizovat pomoc institucionálních partnerů a vytvořit zázemí pro uprchlíky v šesti ubytovnách s kapacitou 270 lůžek. V Praze 2 provozujeme ve spolupráci s místní městskou částí ubytovny v Sokolské a v Blanické ulici a dále díky pražskému arcibiskupství ve Vyšehradské ulici. Arcibiskupství pražské vyčlenilo i prostory v kněžském semináři v Thákurově ulici v Praze 6. Magistrát hl. m. Prahy nám pomohl svým objektem v Praze 12 v ulici U Spořitelny. A nakonec, největší ubytovna vznikla v téže městské části v Pískové ulici díky spolupráci s městskou částí Praha 12 v objektu jejího bývalého úřadu. Pro ubytování uprchlíků z Ukrajiny jsme také využívali několik bytů, které poskytla městská část Praha 2 a Pražský hrad.

Komu tyto ubytovny slouží?

V první řadě znevýhodněným, zranitelným osobám, jako jsou samoživitelky s dětmi, těhotné ženy, nemocní, nezletilí bez doprovodu, babičky a dědečkové s vnoučaty, kteří přijali roli rodiče. Tito lidé se jen obtížně uplatní na trhu práce. Některým se podařilo najít zaměstnání, například matkám, jejichž dítě začalo chodit do školky. V takové situaci pomáháme ženě najít vlastní bydlení, nájemní byt, který často sdílí s kamarádkou v podobné situaci. Do ubytovny pak na její místo můžeme přijmout další osobu, která pomoc potřebuje více. Za uplynulé dva roky poskytly naše ubytovny střechu nad hlavou více než 500 lidem.

Čím se charitní ubytovny liší od těch běžných komerčních?

Naše ubytovny jsou provázány s dalšími službami, např. se službami komunitního centra, kde mohou nejen uprchlíci, ale i kdokoli z cizinců navštěvovat vzdělávací workshopy, aktivizační činnosti, zájmové kroužky, příměstské tábory. Pořádáme kurzy českého jazyka a rekvalifikační kurzy. Důležitou úlohu zastává Poradna pro migranty a uprchlíky, která pomáhá v sociálních a právních záležitostech a asistuje uprchlíkům při různých úředních jednáních. Spolupracujeme i s Poradnou Magdala. Ta pomáhá lidem zažívajícím násilí v blízkých vztazích. Bohužel jsme totiž zaznamenali i případy, kdy se k nám dostávají oběti domácího násilí.

Ubytovny tedy v podstatě plní úlohu azylových domů, které na nezbytnou dobu poskytnou člověku v nouzi střechu nad hlavou i další podporu nutnou k adaptaci a začlenění.

Přesně tak. Naše ubytovny pomáhají na stejném principu jako azylové domy. Poskytují přechodné bydlení a podporu vedoucí k osamostatnění. Jsou určeny především zranitelným osobám, které podle Lex Ukrajina spadají do systému nouzového ubytování a které mají vzhledem ke své krizové situaci nárok na výplatu humanitární dávky.

Jak reagujete na kritiku, že se o uprchlíky pečuje příliš a na úkor našich občanů?

Naše organizace provozuje několik azylových domů, které jsou určeny primárně pro české občany v nouzi. Naše odborné sociální poradny umí provést člověka v nouzi systémem státní podpory. Válka na Ukrajině neměla žádný vliv na rozsah těchto sociálních služeb.

Jako zkušený poskytovatel profesionálních sociálních služeb víme, že není prospěšné pomáhat bezbřeze. Velmi citlivě rozlišujeme humanitární pomoc a pomoc sociální, která musí vést člověka k samostatnosti a odpovědnosti za vlastní život. Pomoc druhým není snadná věc. Je to složitá problematika, neustálé hledání hranic a efektivních postupů. V případě válečných uprchlíků navíc nejde jen o hmotnou nouzi, sociální vyčlenění, ale také o psychickou stránku. Lidé, s nimiž pracujeme, zažili traumata, která si ponesou celý život. Z jejich příběhů někdy až mrazí.

Jaký je nyní, po dvou letech, jejich psychický stav?

Řekla bych, že teprve nyní se lidé probouzejí do reality. První rok neplánovali, žili tak říkajíc se sbaleným kufrem s nadějí, že válka skončí a oni se budou moct vrátit domů. Válka ale nekončí. Trvá a pravděpodobně se na tom v dohledné době nic nezmění. Lidé se až nyní probouzejí ze zlého snu a začínají chápat, že je nutné si začít plánovat život.

Jak se za těchto okolností proměnila role ubytoven?

V úplném začátku jsme pomáhali se základními věcmi – se zajištěním jídla, pití, léků, oblečení. To už je historie. Během prvního roku jsme se pak soustředili na aktivizační programy. Uprchlíci neuměli česky, neměli tu kontakty. Navíc se uzavírali do sebe, do svého truchlení, do bolesti, do strachu o blízké na Ukrajině. V určitých momentech bylo potřeba vést i dospělé jako malé děti a organizovat jim čas: Teď půjdeme – řekněme – na sběr jahod. Nasbíráme jahody, pak si společně sedneme, někdo bude zavařovat, někdo upeče buchtu a budeme si u toho povídat. Byli jsme psychologové v běhu každodenního života. Snažili jsme se jim porozumět. Snažili jsme se vytáhnout je ze stavů zoufalství, do kterých upadali. Často pomohlo vyslechnutí, popovídání, procházka.

Dnes v životech uprchlíků nastala rutina, která do jisté míry vytěsnila špatné myšlenky. Ráno je třeba vstát, nachystat děti do školy, splnit každodenní povinnosti.

Dá se tedy říci, že se úspěšně integrovali do české společnosti?

Ušli na cestě k úspěšné integraci obrovský kus cesty. Vytvořili si krajanské komunity a navzájem si pomáhají. Navázali ale také přátelství s českými lidmi, s kolegy v práci, s rodiči spolužáků apod. Stále ale žijí dvojí život. Částí své duše jsou stále na Ukrajině u svých blízkých.

Myslí na návrat nebo spíš počítají s životem v Česku?

Čím více uplynulo času od jejich příchodu, tím přibývá těch, kteří mají důvod zůstat. Naučili se jazyk. Děti se adaptovaly na české školy. Řada mladých lidí začala studovat vysokou školu. Někdo úspěšně nostrifikoval diplom a našel zaměstnání ve svém původním oboru. To jsou pouta, která jim dávají důvod usadit se tu.

Na druhou stranu téměř každý, s kým se bavím, se chce vrátit domů. Problém ale je, že většinou nemají kam. Většina lidí u nás na ubytovnách pochází z míst zničených válkou. Z jejich domovů zbyly ruiny.

Nejhůř na tom jsou senioři. Prožili někde celý život a chtějí umřít doma. Chceme už domů, jsou jejich nejčastější slova.

V čem byly podle vás ubytovny pro uprchlíky největším přínosem?

Poskytly jim domov. Sice provizorní, ale přece jen domov. Daly jim pevný bod, zázemí, novou rodinu a komunitu, kam patří. Je neuvěřitelně povzbuzující, jak si lidé na ubytovně vzájemně pomáhají. Ubytovali jsme například maminku s dvouměsíčním miminkem. Matka by sama péči o něj těžko zvládala ve stavu, kdy se jí zhroutil celý dosavadní život a ona podléhala depresím a strachům o budoucnost. Na ubytovně se ale našla řada „tet“, „babiček“ a „dědečků“, kteří pomáhali matce dítě odchovat.

Přinášelo komunitní bydlení i nějaké obtíže?

Přirozeně. Každý má svůj pokoj, ale vaří se ve společné kuchyni, ženy se musí vystřídat u jedné plotny, společná je i herna pro děti. V každém kolektivu vznikají tu a tam tenze. Dochází ke sporům, které vyvedou z rovnováhy. My večer odcházíme domů do soukromí. Oni zůstávají, každý den, 24 hodin denně, dva roky. Není to snadné. Ale pozitiva převažují. Síla a podpora komunity je v jejich situaci nenahraditelná. Tito lidé zažili válku. Mají společnou bolest. Přišli ze stejného důvodu a dokáží si být oporou.

Jakou roli sehrála podpora individuálních dárců a dobrovolníků?

Velmi ráda vzpomínám na začátky, kdy jsem působila v naší největší ubytovně v Pískové ulici. Modřany jsou sice součástí Prahy, ale panuje tam sousedská, někdy až vesnická atmosféra. Lidé z okolí se zajímali a nabízeli pomoc. Nejen materiální. Trávili s uprchlíky čas při výuce češtiny. Jeden pán se zastavil vždycky, když šel na procházku s pejskem, a zeptal se, kdo se chce přidat. Jedna paní upekla dort na každou narozeninovou oslavu. Babičky na ubytovně se skamarádily s babičkami v sousedství, chodí společně plít záhonky a u toho popíjí kafíčko. Byla jsem svědkem toho, jak tyto malé skutky solidarity dokážou člověku změnit náladu a vlít chuť do dalších aktivit.

Jak uprchlíkům pomáhá víra v Boha. Na Ukrajině má silné kořeny pravoslavná a řeckokatolická církev.

Je to tak. Proto jsme spolupracovali s knězem. Jeho návštěvy ubytoven byly přínosné pro všechny. Pro děti to byl mužský vzor, který jim scházel. Babičky v něm našly člověka, který je vyslechne a duchovně podpoří. Důležitou roli sehrává i charitní kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána. Každou neděli se zde slaví řeckokatolická ukrajinská liturgie.

Co vám osobně uplynulé roky daly? Vaše práce byla náročná, ale určitě i obohacující.

Byla to pro mě velká škola. Od uprchlíků jsem čerpala odolnost a statečnost. Setkala jsem se s jejich pokorou, skromností, smířením. Obdivuji je, že to nevzdali. Povzbuzovali jsme je, aby si stanovili cíle. Hnací silou v životě je perspektiva, plán do budoucna. V jejich případě to byl cíl naučit se česky, najít dětem školu, najít si práci. To, co je pro nás samozřejmé, to pro ně představovalo náročné úkoly.

A ještě jedna důležitá věc. Poznala jsem, jak důležitá je v životě člověka solidarita a empatie k druhému. Je důležité neokorat a nezatvrdnout, ale zůstat pozitivně naladěný.