Vyslechnout, poradit, nesoudit. Roudnická Charita rozjela preventivní program ve školách

Zvoní. Na základní škole začíná velká přestávka. Některé děti zůstanou sedět a svačí, další vyběhnou na chodbu a vytvoří hloučky, ve kterých probírají všechno možné. Mezi žáky se proplétají sympatické holky s odznáčkem, na kterém je symbol boty.

Osloví žáky a vyzvou je, že si s nimi můžou o čemkoliv popovídat. Nemusí jim ani říkat své pravé jméno, stačí přezdívka. Nabízejí žákům, že kdyby si nevěděly rady v nějaké obtížné situaci, poradí jim. Nebudou je soudit.

Bota je symbolem terénní práce – streetworku. Jde o novou službu Charity Roudnice nad Labem zaměřenou na prevenci rizikového chování u dětí. Streetworkeři z Charity přicházejí za dětmi do jejich přirozeného prostředí – do škol. „Dřív se děti po škole scházely venku. Kvůli covidu si ale zvykly na komunikaci on-line, takže jsou odpoledne často už zalezlé doma s mobilem v ruce. Nejjednodušší je tedy oslovovat je přímo na školách,“ vysvětluje sociální pracovnice Jana Kovářová.

Děti podléhají tlaku sociálních sítí, trápí je úzkosti

Sebepoškozování, nátlak ze sociálních sítí, nedostatek času rodičů, přetěžování, úzkosti, wapování. I to bohužel často patří do života dnešních školáků. Cílem preventivního programu je podchytit jejich problémy v zárodku. Služba doplňuje práci školních psychologů. Zatímco u nich můžou mít děti svým způsobem zábrany, protože patří mezi „autority“, holkám z Charity můžou tykat a důvěrný vztah se navazuje snáze.

„To, co nám řekneš, zůstane mezi námi.“ To je jedno z pravidel, které sociální pracovnice ctí. Kromě Jany mezi ně patří Eliška, Bára, Eva, Linda a Renata. Je jim od 26 do 31 let a všechny mají svou práci rády a dává jim smysl. Šíří pozitivní energii a pocit bezpečí.

Co bych tehdy dala za holky ze streetworku

A tak není divu, že terénní práce na školách má mezi dětmi dobrou odezvu. A nejen mezi nimi. Důležitost tohoto průkopnického projektu vnímají i dospělí. Jedno ocenění za všechny: „Moje máma byla alkoholička, která páchala demonstrativní sebevraždy a byla často hospitalizovaná v Bohnicích. Ve třípokojáku nás bydlelo osm, vztahy byly komplikované. Na dětství nevzpomínám ráda, traumata si nesu dosud. Ve škole byli jen autoritativní učitelé. Svěřit se jim? Ne, to by mě nikdy nenapadlo. Co bych já tehdy dala za to, kdyby mě na chodbě oslovily holky ze streetworku. Jen by mě vyslechly, nechaly vybrečet a nesoudily. A vysvětlily, že za situaci u nás doma nemůžu já. Protože to jsem už jako malá holka potřebovala slyšet. Čiší z nich pocit bezpečí, který jsem vnímala i já po letech. Je super, že na dnešní děti někdo myslí a nenásilně jim pomáhá.“