Jana je na vozíku. Vzpomíná, jak se musela po smrti maminky osamostatnit

„V roce 2008 v létě se mi zhroutil život. Maminka, která se o mne šedesát let starala, zemřela. Pro mne tímto okamžikem začal boj o přežití, což v mém případě není nadsázka. Po čtyřech týdnech pobytu ve zdravotnických zařízeních následné péče se mi personál postaral o výron v kotníku, v koleni a v rameni, o proleženiny a rozbitou hlavu. Co to udělalo s psychikou, je asi zřejmé.

Přístup sester, kterým jsem chtěla poradit, jak se mnou zacházet, aby se méně nadřely, se dá shrnout do věty: ‚Nemluvte mi do toho, dělám to třicet let.‘. Čím blíže byla sestra mé věkové kategorii, tím horší přístup a jednání. Bohužel. I když jsem si z domova nechala přivézt zvedák, nebyly ochotné změnit stereotyp zacházení s pacientem a zvedáku se odmítaly byť jen dotknout.

V této situaci jsem ale měla i obrovské štěstí. Štěstí, že na sociálním odboru městské části, pod kterou spadám bydlištěm, pracují kompetentní lidé, kteří si uvědomili neúnosnost situace a hledali řešení. Vhodný byt v domě s pečovatelskou službou nebyl okamžitě k dispozici, a tak začali hledat zařízení, kde bych přečkala následující čtyři měsíce v důstojných podmínkách.

Nevěřila jsem, že takové zařízení existuje, a když jsem měla být převezena do Fatimy, opravdu jsem se bála, co mě čeká. Byla jsem přesvědčena, že každá změna může být jen k horšímu. Naštěstí jsem se mýlila. Sanitka mě přivezla do prostředí, kde najednou nic nebyl problém. Zvedákem mě okamžitě přesadili na vozík a opět jsem začala normálně žít. V rámci programu sociální rehabilitace jsem se musela začít starat sama o sebe, tj. za pomoci osobních asistentů jezdit nakupovat, prát, zajistit si jídlo a především ztratit zábrany a požádat o pomoc, když ji potřebuji, což v mém případě bylo asi to nejtěžší. Za celé čtyři měsíce jsem se nesetkala s neochotou nebo odmítnutím. Opět jsem se cítila jako člověk.

Když jsem se konečně měla stěhovat do vlastního bytu, strašně se mi z Fatimy nechtělo. Bála jsem se další změny a vůbec jsem si nebyla jistá, že samostatný život zvládnu. Po několika měsících v domě s pečovatelskou službou musím říci, že bez přípravy ve Fatimě bych některým věcem neuměla čelit, a že jejich program sociální rehabilitace je dobře nastavený.

Takže děkuji všem těm báječným mladým lidem, kteří se mi ve Fatimě věnovali a dokázali vrátit do života i mne, která bych jim všem mohla dělat maminku, resp. babičku. A věřte, dělala bych ji ráda!“

paní Jana, bývalá klientka Centra Fatima