Zimu tu přežívá jen díky Charitě: příběh Josifa z běloruské vesnice

V malé vesničce Zahorniky v Grodenské oblasti žije 56letý Josif. Od dětství má zrakové postižení. Po většinu roku jsou pro něj jediným pravidelným kontaktem se světem návštěvy pracovníků a dobrovolníků Charity, kteří přinášejí nejen materiální pomoc.

Vychovávala ho sama maminka. Rodina žila velmi skromně. Nízkou mzdu zemědělské dělnice doplňovaly produkty z vlastního malého hospodářství. Doma neměli televizi ani ledničku, jen staré rádio. Na dětství přesto Josif vzpomíná v dobrém. Přiznává, že život nebyl lehký, ale doma byla vřelá a láskyplná atmosféra.

Vlastní rodinu si pan Josif nikdy nezaložil. Bránilo mu v tom zrakové postižení, ostýchavost i nedostatek sebevědomí. V roce 1995 mu zemřela maminka. Dodnes je pro něj obtížné zvládnout samostatný život, s malým invalidním důchodem, ve vesnici, kde už dnes stálí obyvatelé nežijí. Většinu domů koupili chalupáři, a tak vesnice ožije jen přes léto.

V zimě je tu ticho, tma a sníh, který někdy pokryje cestu tak, že se sem nedostane ani pojízdná prodejna. „Zimní dny a večery jsou dlouhé a zoufalé,“ říká Josif. V létě je to lepší. Přijíždějí chalupáři, občas mu přinesou jídlo nebo přijdou na kus řeči.

Josif si nestěžuje. Jediné ho mrzí: „Nemám ani bratra, ani sestru. Zůstal jsem úplně sám.“

Za panem Josifem pravidelně docházejí pracovníci a dobrovolníci z grodenské Charity. Díky dárcům Arcidiecézní charity Praha přinášejí osamělým lidem, jako je pan Josif, potraviny a další materiální pomoc. Kvůli odlehlosti vesnice a špatným cestám si je Josif sám obstarat nedokáže. Spolu s jídlem ale lidé z Charity přiváží i to, po čem touží nejvíc: lidský kontakt a jistotu, že na něj svět nezapomněl.