Běloruska Ania Vybíralová: Život v Česku mi rozšířil obzory

16. 9. 2020 Příběhy pomoci

Běloruska Ania Vybíralová: Život v Česku mi rozšířil obzory

Ania VYBÍRALOVÁ pochází z Běloruska. Do Česka přijela před 14 lety díky demokratizačnímu projektu Arcidiecézní charity Praha. Spolu s tehdejším běloruským opozičním lídrem Alaksandrem Milinkievičem vybrala Charita osm běloruských studentů, kteří nemohli vystudovat ve své zemi, a umožnila jim vysokoškolská studia v Česku. Ania v Česku zůstala. Vdala se, je maminkou dvou dětí. Spoluzaložila Spolek Česko 89 + Bělorusko 20.

Jak dlouho žijete v Česku?

Přijela jsem v roce 2006 díky Arcidiecézní charitě Praha a jejímu demokratizačnímu projektu. Spolu s dalšími sedmi studenty z Běloruska jsem tu mohla vystudovat vysokou školu. Byli jsme mladí a neuměli jsme česky. Lidé z Charity se o nás tenkrát kompletně postarali. Zařídili všechno, od dokladů, bydlení, přes roční jazykový kurz a přípravu na přijímací zkoušky, po podporu během celých studií. Ukázali nám, jak tady všechno funguje. Taková pomoc do začátků byla k nezaplacení.

Byla jste vybrána do studijního projektu. Jak těžké bylo tenkrát odjet z Běloruska?

Umřela mi máma. Bylo to pro mě těžké období. Lidi v okolí mě buď litovali, nebo mě kritizovali. Víte, v Bělorusku musí člověk dodržovat určitě zvyky. Jednou jsem si třeba zapomněla vzít černou čelenku vyjadřující smutek. Nesmírně to pobouřilo. Bylo mi v tom prostředí dusno. Chtěla jsem pryč. Dokonce jsem se modlila, abych mohla odjet, nejlépe někam ještě dál než do Polska. A pak jsem se dozvěděla, že Arcidiecézní charita Praha vybírá v Bělorusku mladé lidi pro studium v Česku.

Plánovala jste od začátku zůstat v Česku?

Kdepak. V Bělorusku mám dva bratry. Plánovala jsem, že se vrátím za rodinou a že budu pracovat v místní Charitě jako můj starší bratr (pozn. red.: P. Vitaliy Dobrolovich, dnes působí jako ředitel národní běloruské Charity). Později se ale ukázalo, že návrat domů by byl těžký. Do Česka jsem přišla hodně mladá. Během let jsem si tu vytvořila zázemí, které jsem v Bělorusku úmrtím rodičů ztratila. Starší bratři již měli svůj život, pomohli by, ale já již byla dospělá a chtěla dokázat něco sama. Navíc jsem měla v Česku přátele. Už jsem měla jiný pohled na život. Už jsem tam nezapadala. A pak jsem tady potkala manžela. To bylo poslední zrnko na misku vah.

V čem konkrétně se změnilo Vaše myšlení?

Život v Česku mi především rozšířil obzory. Žiju zde již dlouho, dospívala jsem tu, měla dobré vedení ze strany Arcidiecézní charity Praha, našla jsem si zde českého manžela. Přesto nepřestávám být Běloruskou, neztrácím kořeny, miluji svou rodnou zem a chci, aby rodina, přátelé a spoluobčané žili nejen v lepších ekonomických podmínkách, ale ve svobodné zemi.

Jak vnímáte současnou situaci v Bělorusku?

Bolí mě srdce za náš národ. Co se děje a co si prezident dovoluje k lidem. Na druhou stranu jsem ráda, že to konečně propuklo, že lidé konečně prohlédli. Věděli sice i dříve, že se dějí zvláštní věci. Třeba že mizí lidé. Vždycky se to ale nějak ututlalo. Lidé se báli ozvat. Nyní ale přetekl pohár.

Odkud čerpáte informace o dění v Bělorusku?

Sleduji běloruská média včetně těch opozičních. Píšu si s přáteli, kteří v Bělorusku žijí. Sleduji jejich videa a články. Volám si s rodinou. Od bratra jsem se teď třeba dozvěděla o tom, že minského arcibiskupa zadrželi na hranicích, když se vracel z Polska. Důvod neoznámili. Prostě ho nepustili domů s tím, že má zákaz vstupu do země. To přece ze zákona není možné.

Podobá se podle Vás aktuální dění v Bělorusku české sametové revoluci?

Dá se říct, že ano. Když se podíváme ještě o kousek dál do minulosti, vidíme příchod ruské armády, která vás přišla „osvobodit“ a přinesla okupaci. Myslím, že to u nás hrozí také. Lidé se bojí, že Rusko vstoupí na území Běloruska a potlačí opozici.

Podílela jste se (spolu s Arcidiecézní charitou Praha a Mons. Václavem Malým) na založení Spolku Česko 89 + Bělorusko 20, který se bude věnovat pomoci v Bělorusku a lidem, kteří se ocitají v nouzi. Jak se vůbec v Bělorusku žije obyčejným lidem?

Vezměme třeba mou rodinu. Byli jsme tři děti, otec umřel a máma se o nás musela postarat sama. Bylo to složité. Šetřilo se. Z oblečení se kupovalo jen to nejnutnější, jedny boty, jedny kalhoty. O mámě ani nemluvím, ta si nekoupila nikdy nic. A jídlo? Když jsme měli peníze, měla jsem zaplacené obědy ve škole. Občas jsme na ně neměli. Někteří kamarádi neměli ani doma co jíst, protože měli rodiče alkoholiky. Častokrát jsem jim dala svoji svačinu, když jsem ji zrovna měla. V Bělorusku je dodnes strašná bída. Spousta lidí žije v nuzných podmínkách.

Co byste Bělorusku přála do budoucna?

Přeji běloruskému národu svobodu. Aby se lidé nebáli vyjádřit svůj názor, aby se mohli začít rozvíjet a podnikat, aby lidé neseděli ve vězení jen proto, že se znelíbili. Cesta ke svobodě bude dlouhá a potrvá mnoho let. V Bělorusku žije spousta chytrých a schopných lidí. Věřím, že jednou nebudou mít důvod opouštět svou rodnou zem a stěhovat se do zahraničí.

Související články

Aktuálně z Běloruska

8. 9. 2020

Vyhlašujeme veřejnou sbírku na pomoc Bělorusku

Aktuálně z Běloruska

12. 6. 2020

Partnerský Domov seniorů a postižených v Bělorusku potřebuje naléhavě naši pomoc

Aktuálně z Běloruska

11. 5. 2020

Děti se letos s českými „adoptivními“ rodiči neuvidí. Do Běloruska putuje materiální pomoc

Programu Adopce na dálku vděčím za šťastné dětství Aktuálně z Běloruska

15. 10. 2019

Programu Adopce na dálku® vděčím za šťastné dětství