Dvě sestry ze Sušice pokračují v pomoci tisícům ugandských dětí

Kristina pracuje jako uklízečka na základní škole. Její sestra Marie šije. Obě žijí obyčejný život v Sušici, malém šumavském městě. Přesto patří k nejštědřejším dárcům, které charitní Centrum zahraniční pomoci zná.

Když sestry před dvěma lety zaplatily výstavbu nové kuchyně pro školu sv. Paula Lubanyi, vypadalo to jako mimořádný, jednorázový dar. Ukázalo se, že to byl teprve začátek.

V roce 2024 přibyly další dvě kuchyně ve školách v Buseera a Kazansaya. Nahradily zchátralé přístřešky, kde se při dešti nedalo vařit. Dnes se díky nim několik tisíc dětí může spolehnout na to, že ve škole dostanou oběd.

Ugandské děti tráví ve škole celý den, výuka probíhá dopoledne i odpoledne. Kristina s Marií se proto zajímaly, co by dětem dlouhý školní den zpříjemnilo. Návrh, který vzešel přímo od učitelů, je okamžitě zaujal. A tak neváhaly a vybavily hřiště čtyř základních škol houpačkami, zajistily fotbalové i netballové míče a pro nejmenší dívky přidaly panenky.

Hospodářská zvířata jako krok k soběstačnosti

Sestry už delší dobu podporují konkrétní děti v programu Adopce na dálku^®. Z dopisů a fotografií, které jim školáci posílají, se dozvěděly o těžké situaci osmileté Janati. Hluchoněmá dívka žije pouze s babičkou. Stará žena sama vychovává jedenáct vnoučat.

Právě dopis od Janati přiměl Kristinu a Marii jednat. Pořídily pro ně krávu a tři kozy. Zvířata pro babičku znamenají jistotu, že má jak uživit děti, které jsou na ní závislé.

Nebyl to ojedinělý případ. Sestry během loňského roku darovaly kozy a slepice celkem osmdesáti rodinám! Zvířata jsou zdrojem obživy i příslibem větší soběstačnosti. „Koza nám porodí kůzlata a jednou budeme mít třeba malé stádo. Kromě mléka bychom mohli časem využít i maso anebo kůzlata prodat,“ říká paní Shamirah. Z daru mají radost i děti: „Je to jako mít nového kamaráda,“ usmívá se osmiletý Elijah.

Dar, který mění životy generací

Za každým darem stojí důkladná příprava. Místní sociální pracovníci, kteří znají rodiny i komunity zblízka, navrhují, komu a jaká pomoc skutečně prospěje a jak ji předat tak, aby nevzbudila pocity nespravedlnosti. V komunitě, kde téměř každý něco potřebuje, je to citlivá věc.

Právě sociální pracovníci upozornili na rodinu Ashabových. Žili v odlehlé části vesnice, daleko od ostatních, na cizí půdě. Sestry pro ně koupily malou parcelu. Ashabovi na ní teď staví dům z nepálených cihel.

John, sociální pracovník, který rodinu zná, byl u předání daru osobně: „Matce se zalily oči slzami a řekla: ‚Nikdy jsem si nemyslela, že budeme mít vlastní půdu. Bůh je veliký.’“

 Jejich motivace překvapí svou prostotou

Kristina a Marie mění životy lidí, které nikdy nepotkaly. Samy přitom nežijí v luxusu. „Děláme to proto, že nás to těší,“ mají prostou odpověď a dodávají: „Někdy má člověk tendenci pořizovat různé maličkosti, my jsme se ale rozhodly, že místo kupování těchto nepotřebných věcí, budeme peníze posílat na něco užitečného.“

Dobrovolná skromnost a pomoc druhým jsou základem jejich životní filosofie. „Dáváme ne proto, že máme, ale máme, protože dáváme.“