Kreslí vojáky a tanky, ze stavebnic staví kryty. Děti se v adaptačním centru vyrovnávají s válkou

„Nežijte vzpomínkami, ale denně si nastavujte malé cíle, hledejte si nové přátele, nové životní možnosti,“ vzkazuje uprchlíkům z Ukrajiny dětská psycholožka Alexandra. Ví, o čem mluví, je totiž jedna z nich – s rodinou utekla z Mariupolu. Na mobilu ukazuje fotku rozbombardovaného domu, ve kterém bydlela.

„23. března 2022 mi začal nový život, začínám úplně od nuly. Když začali bombardovat náš dům, vzala jsem to nejnutnější a se synem a roční fenkou Stejsi jsme odjeli do Česka.“ Na Dobříši totiž už pár dnů bydlela její matka a dcera, které před válkou odjely o něco dříve. Nakonec i Alexandra musela opustit město, ve kterém žila od narození. Musela opustit školu, kde pracovala jako psycholožka. Ani tato budova už dnes nestojí.

Alexandra si váží toho, že kromě ubytování dostala možnost pracovat ve svém oboru. Zapojila se do práce v novém adaptačním centru, které Arcidiecézní charita Praha otevřela v kostele Krista Spasitele na Barrandově. Děti si tady vytváří nové, spontánní vztahy, hrají si.

Právě díky hrám se vyrovnávají s tím, co před pár dny zažily. „Z Lega staví kryty, nemocnice, pastelkami pak kreslí vojáky, tanky. Vyprávějí si, co dělají jejich tatínkové, kteří na Ukrajině zůstali. Zejména chlapci chodí často za dobrovolníkem-mužem, který v komunitním centru pracuje. Očividně jim mužský vzor chybí. Jiná situace je u starších dětí, ty se uzavírají do sebe, nechtějí se s nikým bavit. Dáváme jim čas, čekáme, až sami přijdou,“ popisuje část své práce Alexandra.

Výhodu adaptačního centra vidí zejména v tom, že děti tady najdou kamarády se stejným příběhem, se stejnou řečí, cítí se tu jako doma.

Kromě psychologické péče o děti má Alexandra na starosti také práci s jejich rodiči. Osudy všech jsou podle vystudované psycholožky téměř stejné, všichni utíkali z pekla. Ne každý ale dokáže hned udělat tlustou čáru za minulostí.

Alexandra si váží upřímné pomoci, které se jí a dalším lidem prchajícím před válkou dostalo od Čechů. „Jsem nesmírně vděčná a překvapená, jak upřímnou pomoc jste nám nabídli. Přijali jste nás bez podmínek,“ děkuje drobná, ale silná žena. Zatím počítá s tím, že v Česku zůstane. Válka nekončí a ona se nemá kam vrátit.

Arcidiecézní charita Praha provozuje vedle adaptační skupiny na Barrandově další obdobné projekty ve spolupráci s Prahou 6. Na Komunitní centrum Slunečnice navazuje pět dětských skupin, kde pracují ukrajinské pedagožky, psycholožky i lékařka. Zapojují se lektoři češtiny a řada dobrovolníků.