Nejtěžší je dnes sehnat rodině bydlení. Rozhovor s ředitelkou Charity Roudnice nad Labem

Charita Roudnice nad Labem letos slaví 30. výročí svého založení. Její ředitelka MARCELA LYSÁČKOVÁ je s organizací spojená již dvě desetiletí a posledních sedm let stojí v jejím čele. V rozhovoru se ohlíží za proměnou Charity, mluví o problémech dnešních rodin i o tom, proč pro ni práce není jen zaměstnáním.

Když se řekne 30 let Charity Roudnice nad Labem, co to pro vás znamená?

Když se ohlédnu, vidím obrovský kus práce. Charita se postupně profesionalizovala a vybudovala nové odborné sociální služby, které dnes pomáhají stovkám lidí na celém Roudnicku. Dnešní zaměření naší Charity formovaly potřeby regionu, kde chyběla systematická podpora pro děti a rodiče v obtížných životních situacích. Postupně jsme vybudovali azylový dům pro matky s dětmi, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Právě podpora rodin a prevence sociálního vyloučení se staly jádrem naší práce.

S jakými problémy se dnes rodiny nejčastěji potýkají?

Jednoznačně s bydlením. Najít cenově dostupný nájemní byt je pro mnoho rodin a zejména pro samoživitelky obrovský problém. Jsme blízko Prahy, nájmy jsou vysoké a pronajímatelé často nechtějí riskovat. Rodiny pak končí v nevyhovujících prostorech určených k nebytovým účelům, v nezkolaudovaných bytech, v bytech se špatnými hygienickými podmínkami či v ubytovnách, které jsou zcela nevhodným prostředím pro děti.

Vedle toho se ale lidé potýkají s dalšími problémy. Nízké vzdělání a kvalifikace, špatně placená práce, zadlužení, rizikové chování dětí. Často začneme s rodinou řešit jeden problém a postupně se odkryje celá řada dalších.

Jak se vám daří rodinám v této situaci pomoci?

Řešíme situaci každé rodiny komplexně. Maminkám pomáháme překlenout akutní krizi díky azylovému bydlení, kde je zároveň připravujeme na samostatný život mimo azylový dům. Pomáháme jim pak hledat další bydlení. Díky spolupráci s několika místními pronajímateli, se nám již podařilo umístit do bytů rodiny, o nichž víme, že jsou stabilizované, mají příjem a měly by být schopné si byt udržet. Stalo se dokonce, že nám pronajímatel sám zavolal, když se mu byt uvolnil a nájemní smlouvu uzavřel s rodinou dle našeho doporučení.

Často býváme maminkám nablízku i poté, co se z azylového domu odstěhují. Kolegyně ze sociálně aktivizační služby docházejí k nim do domácností, když je potřeba řešit situaci ohledně práce, rodinného rozpočtu, výchovy dětí apod. Dlouhodobě je doprovázíme do té doby, dokud naši pomoc potřebují. Velkou pozornost věnujeme také dětem, které mohou navštěvovat náš Klub Bota určený pro děti a mládež.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní rodinu a její cestu z krize k samostatnosti? 

Bohužel ne každá rodina dokáže nepříznivou situaci uspokojivě zvládnout, a ne každá maminka, která projde azylovým domem, je připravena na osamostatnění.

Jsme rádi, když se nám podaří s maminkou vyřešit alespoň část jejich problémů, kterých je vždy obrovské množství. Vybavuje se mi v této souvislosti paní Magda. Když přišla do našeho azylového domu, byla úplně na dně. Zažívala domácí násilí a zpočátku sama nevěřila, že by se jednou zvládla postavit na vlastní nohy. Díky naší pomoci a podpoře si opět začala věřit, našla si zaměstnání v úklidové firmě a nájemní byt. Dnes pracuje, stará se o děti a naši podporu využívá už jen minimálně. To jsou chvíle, které nám dávají sílu a chuť do další práce.

Zmínila jste, že velkou pozornost věnujete dětem.

Jednoznačně. Děti mohou navštěvovat zmíněný nízkoprahový klub, kde najdou bezpečné zázemí, pomoc se školními povinnostmi i podporu v situacích, které samy nezvládnou. Velmi se nám osvědčila také spolupráce se školami. V rámci streetworku docházejí naše pracovnice přímo mezi děti a jsou jim nablízku tam, kde tráví velkou část svého času. Spolupracujeme se třemi roudnickými školami a vidíme, že si děti na nás zvykly a důvěřují nám.

Neustále se snažíme reagovat na potřeby, které v rodinách vidíme. A tak každý rok přicházíme s něčím novým. Letos jsme například otevřeli kurz Čteme dětem. Některé maminky díky němu vůbec poprvé objevily veřejnou knihovnu a začaly dětem číst knížky. Díky společně strávenému času se pak zlepšují vztahy, které jsou v rodinách, s nimiž pracujeme, často narušené.

Vaše práce přináší nejen úspěchy. Práce s ohroženými rodinami je často běh na dlouhou trať. Kde po dvaceti letech berete sílu pokračovat?

Sociální prevence, která je naší prioritou, je skutečně náročná. Ne každému se podaří svou situaci změnit a vedle úspěchů zažíváme i řadu zklamání. Navíc je rok od roku složitější zajistit finance na provoz služeb i mzdy zaměstnanců.

Velkou oporou je pro mě víra. Pracujeme v církevní organizaci a já věřím, že nad sebou máme ochrannou ruku, která nám pomáhá zvládat i náročné situace.

Důležití jsou i lidé, kteří Charitu tvoří. Zůstávají s námi deset i patnáct let. Některé týmy fungují dlouhé roky téměř beze změn. Je radost sledovat jejich nadšení, vztah ke klientům i to, s jakým nasazením svou práci vykonávají. Právě vědomí, že se mohu spolehnout na tolik skvělých kolegů, mi dodává energii pokračovat dál.

Jak se chystáte oslavit třicetileté výročí Charity?

Oslavu jsme pojali především jako setkání lidí, kteří Charitu během třiceti let tvořili. S otcem Martinem Brousilem připravujeme děkovnou mši svatou a poté společné posezení současných i bývalých zaměstnanců. Budeme vzpomínat nad fotografiemi, kronikami a prohlédneme si místa, kde jednotlivé služby působí.

Jaká je reakce bývalých zaměstnanců na takové pozvání?

Naprosto skvělá. Potěšilo mě, s jakou radostí většina z nich pozvání přijala. Mnozí říkali, že si určitě udělají čas a rádi zavzpomínají na období, kdy v Charitě pracovali.

Velmi mě dojala zpráva od bývalé kolegyně, která se před lety odstěhovala zpět na Slovensko. Když jsme ji pozvali, odpověděla jednoduše: „Jednou v Charitě, navždy v Charitě.“ Přiznám se, že jsem měla při čtení té zprávy slzy v očích. Znovu jsem si uvědomila, že Charita není jen organizace a poskytované služby. Jsou to především vztahy mezi lidmi, které přetrvávají i dlouho poté, co se jejich profesní cesty rozejdou.