Poradna Magdala rozšířila pomoc o skupinovou terapii pro ženy, které zažily násilí

Poradna Magdala, která pomáhá ženám zažívajícím násilí v blízkých vztazích, nově využívá skupinovou psychoterapii. Klientkám otevírá bezpečný prostor pro sdílení zkušeností i hledání cesty k uzdravení. Skupiny v poradně vede psycholožka DANUŠE SLÁNSKÁ, která v rozhovoru popisuje, jak taková setkání probíhají.

Proč jsou skupinová setkání pro ženy důležitá?

Žena zjistí, že ve své bolesti není sama, že podobnou traumatizující zkušeností procházejí i další ženy. Sdílení pak mohou přinést korektivní zkušenost z pozitivních a chápajících reakcí ostatních. Celý proces může být velmi léčivý.

Jak taková proměna vypadá u konkrétní klientky?

Vzpomínám na klientku, která žila 18 let ve velmi toxickém vztahu. Byla izolována od okolí, nechodila do práce, nesměla si sama dojít k lékaři. Nemohla vyjádřit vlastní potřeby, přání ani názory na cokoliv.

Zpočátku ve skupině téměř nemluvila, měla problém se na někoho zpříma podívat. Díky sdílení a otevřenosti ostatních žen s podobnou zkušeností se začala k ostatním více vztahovat. Postupně, občas a velice opatrně vyjádřila svou vlastní myšlenku nebo pocit.

Sama později uvedla, že to, že její nenápadné vstupy do diskuse ostatní přijímaly bez hodnocení, pro ni byla naprosto léčivá zkušenost. V tomto bezpečném společenství se jí postupně podařilo uvolnit prožívání, a dokonce si uvědomila svůj vztek, o kterém roky nevěděla. Díky hraní rolí si svoje znovunabyté pocity dokázala odžít, což jí pomohlo distancovat se od předchozího vztahu.

Jak skupinová setkání probíhají?

Odehrávají se v příjemném prostředí naší poradny. Když je venku hezky a máme chuť, neváháme vyrazit ven na louku. Účastnice se oslovují křestními jmény. Vše, co se ve skupině řekne, zůstává přísně důvěrné a každá mluví jen tolik, kolik sama chce, nikdo není do sdílení nucen.

Po úvodním naladění, kdy se společně zastavíme v přítomném okamžiku a uvědomíme si, že jsme „tady a teď spolu“, může kdokoli sdílet to, co je pro něj v danou chvíli důležité.

Ženy dobře reagují na společný trénink komunikačních dovedností i na možnost vyjádřit emoce, které bývají obtížně rozpoznatelné a pojmenovatelné. Ve skupině zároveň hledají inspiraci, jak pracovat s konkrétními strachy a nejistotami. Pomáháme jim také rozvíjet citlivost k signálům vlastního těla a vnímavost k tomu, co se v nich odehrává.

Komu skupinová terapie pomáhá nejvíc?

Pokud jde o nižší míru psychického poškození, může být práce ve skupině pro klientku velmi osvobozující a obohacující. Pomáhá jí lépe pochopit vztahové souvislosti, zpracovat minulou zkušenost a zároveň ji vybavuje komunikační sebeobranou. Přispívá také k tomu, aby si víc uvědomila vlastní potřeby a začala víc respektovat sama sebe.

Co když je trauma příliš hluboké na to, aby skupina pomohla?

U silně traumatizovaných klientek je velmi důležitá také psychiatrická medikace, především kvůli úzkostným a depresivním stavům, a zároveň podpora v individuální terapii.

Míra psychického zasažení vždy závisí na řadě faktorů – například na genetické výbavě klientky, její sociální podpoře v původní rodině, ve které vyrůstala, i na délce a intenzitě traumatické zkušenosti.

Ani kombinace těchto forem pomoci ale neznamená, že při dlouhodobém fyzickém a psychickém týrání dojde k úplnému uzdravení. U hluboce rozvinutých posttraumatických stavů spíše mluvíme o tom, že se snažíme „eliminovat škody“.

I s takovými příběhy se v Poradně Magdala často setkáváte.

Jedna z klientek žila osm let s mužem dlouhodobě se pohybujícím ve sféře organizovaného zločinu, který s ní jednal jako se zbožím. Dnes žije sama se dvěma dětmi v pronajatém bytě, chodí do práce a zvládla spolupráci s policií. Je podpořena psychiatrickou péčí s medikací a pokračuje v individuální terapii. Potýká se s psychickými nejistotami i ekonomickými problémy, ale na individuálních schůzkách reflektuje, že tyto situace dokáže unést. Jednou na skupinovém setkání řekla:

„Odejít od něj vlastně nebylo to nejtěžší, daleko těžší byla ta dlouhá cesta potom (…) Byla jsem vlastně jako úplně malé dítě, které se znova všechno učí, a často jsem si říkala, že se radši vrátím, protože je to pro mě strašně těžké (…) Ale ta možnost tady být s vámi všemi, uvědomit si, že podobně neschopná si nepřipadám sama, mi dodávala odvahu jít dál. Posílilo mě to i v tom, že si víc uvědomuju souvislosti s původní rodinou a umím se konečně vymezit proti tomu, co nechci.“