Poradna Magdala vysvětluje, proč je tak těžké odejít z násilného vztahu

Psycholožka Danuše Slánská z Poradny Magdala, která se specializuje na pomoc lidem zažívajícím násilí v blízkých vztazích, vysvětluje, co se děje za zavřenými dveřmi toxického vztahu, a radí, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat.

„Toxický vztah nezačne ze dne na den,“ vysvětluje psycholožka. „Násilí má mnoho podob. Nejde jen o fyzické rány. Mívá formu manipulace, kontroly, výčitek, trestů mlčením. A když to trvá dlouho, žena ztratí sebevědomí i schopnost odhadnout, co je ještě normální.“

Jana, jedna z žen, které vyhledaly pomoc Poradny Magdala, to dobře zná. Ještě před pár lety říkávala, že je její partner Pavel životní láska. Byl pozorný, něžný, laskavý. „Nikdo mě nikdy neudělal tak šťastnou,“ svěřovala se tehdy kamarádkám. Změna začala nenápadně. Pavel mezi řečí poznamenal, že její kamarádky „na ni nemají dobrý vliv“. Jindy jí tajně prošel telefon. Později se vyčítavě ptal, proč nedala vědět, že přijde o deset minut později. A poté už přišly přímé výpady: „Ty to prostě nezvládáš.“ — „Kdybys byla normální ženská, nemusím na tebe řvát.“

Izolace a ztráta sebedůvěry

„Typickým znakem toxického vztahu je izolace,“ vysvětluje doktorka Slánská. „Čím déle žena v takovém prostředí žije, tím nižší má vědomí sebe sama a téměř nulovou sebedůvěru. Nevěří, že by bez partnera cokoliv zvládla, protože je jí často opakováno, jak je neschopná, a ať dělá, co dělá, nic neudělá dobře.“

Jana postupně přicházela o přátele. Pavel měl na každého svůj názor. Jednou řekl, že „tohle není prostředí pro matku od rodiny“. Podruhé, když chtěla jet za sestrou, utrousil: „Tam stejně jen pomlouvají.“ Atmosféra doma se změnila. Děti začaly chodit tiše, aby „nerušily tátu“. Jana začínala pochybovat sama o sobě, jestli není přecitlivělá, neschopná.

Proč neodejde hned?

Jana si zprvu nedovedla představit, že by z manželství odešla. Překážkou nebyly zamčené dveře ani nedostatek peněz. Pavel manipuloval jejími emocemi. Jednou jí položil ruku na rameno a řekl: „Vím, že to se mnou nemáš jednoduché. Ale bez tebe bych se rozsypal.“ Jana v tu chvíli cítila lítost a příslib nového začátku.

A tak, stejně jako mnoho žen v její situaci, zůstávala. Rok. Dva. Pět.

„Neschopnost odejít není otázkou slabé vůle, ale často silnou závislostí na partnerovi,“ zdůrazňuje doktorka Slánská. „Hraje roli silná emoční závislost, závislost na střídání krásných okamžiků a etap bolesti a ponižování, ale také rutina a zvyk. Ženy mívají také často pocit, že odchod znamená zradu partnera. Přebírají odpovědnost za jeho emoce, chování i životní situaci.“

„V dlouhodobých vztazích, a zejména v těch, kdy rodinu tvoří kromě partnerů i děti, je mnoho dalších překážek a úskalí, které žena zvažuje,“ pokračuje psycholožka. „Zvažuje ekonomické zázemí pro sebe a děti, školu a kamarády dětí a další možné sociální vazby, které by svým odchodem nějak ovlivnila. Strach z nejistoty proto často zvítězí nad známými hrozbami, se kterými už se nějak naučila žít.“

Zlomový okamžik

„Aby žena odešla, musí si připustit, že s nadějí očekávat období klidu a jistoty je naivní představa,“ vysvětluje doktorka Slánská. „Musí sama sobě přiznat, že nemůže čekat na pozitivní změnu u partnera, ale ona sama musí udělat první krok a z tohoto bludného a nebezpečného kruhu vyjít ven. Zásadní je přestat uvažovat nad tím, jak situaci po odchodu zvládne muž. Je potřeba si uvědomit, že jeho život je jeho zodpovědnost a stejně tak, že zodpovědnost za život můj a život mých dětí leží v tuto chvíli na mně,“ přibližuje doktorka Slánská.

Pro Janu byl zlomovým okamžikem jeden obyčejný večer. Pavel přišel domů tiše, bez pozdravu. Když se zeptala, co se děje, procedil: „Štvou mě lidi, co neumí udržet pořádek.“ Vzápětí vzal její hrnek a udeřil s ním o kuchyňskou linku. Střepy se rozlétly po kuchyni. Děti strnuly. A tehdy jí poprvé napadlo: „Jestli zůstanu, začnou se děti Pavla bát stejně jako já.“

Bezpečný odchod vyžaduje přípravu

„Odchod je proces,“ zdůrazňuje doktorka Slánská. „Pokud dojdete k uvědomění, že odejít je nutnost, je potřeba se připravit mentálně i prakticky. Obvyklým průvodním znakem toxického vztahu je izolace partnerky od bezpečného okolí. Pokud ještě nejste v úplné izolaci, snažte se udržovat kontakt s lidmi, kterým dlouhodobě důvěřujete.“

Druhý den ráno, když byl byt prázdný, Jana otevřela počítač a napsala do vyhledávače: „pomoc násilí v rodině“. Narazila na Poradnu Magdala. Vytočila telefonní číslo a na druhé straně se ozval klidný hlas: „Jste v bezpečí?“ Jana měla pocit, že snad poprvé po letech s ní někdo mluví jako s člověkem.

„Vhodné je připravit si předem tašku se základními hygienickými potřebami a oblečením pro sebe a děti, se všemi doklady, používanými léky, finanční hotovostí,“ radí doktorka Slánská. „Pokud je to možné, je důležité přibalit veškerou dokumentaci ohledně průběžného páchání násilí: záznamy policie, lékařské zprávy, fotky, nahrávky. Zavazadlo se všemi těmito věcmi je před odchodem třeba v domácnosti pečlivě schovat, příp. schovat na bezpečném místě mimo byt.“

V následujících dnech Jana přesně takto postupovala. Podle instrukcí pracovníků Poradny Magdala schovala na půdě kopie rodných listů, hotovost, oblečení, léky, zapsaná data Pavlových výbuchů, fotky střepů a modřin. Pomalu, pečlivě, ve strachu, ale i s novým zábleskem odhodlání.

Když Pavel odjel na služební cestu, Jana vzala děti i tašky s věcmi. Zamkla dveře. A poprvé po letech šla bez toho, aby hlídala každý svůj krok.

Odchod je začátek dlouhé cesty

„Po odchodu omezte nebo zcela přerušte kontakt,“ doporučuje psycholožka. „Každá zpráva či setkání může vaše rozhodnutí znovu zpochybnit. Odchodem nejsou automaticky ukončeny všechny vaše problémy. Naopak, začnete narážet na spousty dalších a navíc nových komplikací a překážek. Ale pokud to neuděláte, nikdy nezjistíte, kdo jste sama za sebe.“

Janě přibylo jednání s úřady, soudy, Pavlovy dojemné i výhrůžné zprávy. Ale tentokrát na to nebyla sama. Začala pravidelně docházet do Poradny Magdala na terapii, právní poradenství i skupinová setkání s dalšími ženami.

„Odchod je začátek dlouhé cesty,“ shrnuje doktorka Slánská. „Ale právě ten krok otevírá možnost znovu najít samu sebe. Ukazuje i dětem, že život s násilníkem není normální.“

Bylo to vyčerpávající, někdy chaotické, jindy bolestné. Ale děti se po pár týdnech zklidnily a začaly se znovu usmívat. A Jana se pomalu začala vracet sama k sobě.

Když se Jana ohlíží zpět, říká: „Nejtěžší bylo přestat věřit, že to jednou bude jako na začátku. Nebude. Ale já už vím, že můj život může být jiný. Klidnější. Bez strachu.“ A dodává: „Měla jsem jednat mnohem dříve. I tak jsem ale ráda, že jsem našla odvahu a zavolala do Magdaly. Bez toho bych možná ještě teď žila ve vězení domácího násilí.“