Připomínají, co je v životě důležité. 35 let Domova sv. Rodiny pro lidi s postižením

Domov svaté Rodiny letos slaví 35. výročí svého založení. Jeho vedoucí TÁŇA WIELUCHOVÁ mluví o tom, co znamená vytvořit skutečný domov pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením, i o tom, co nás mohou tito lidé naučit.

Domov sv. Rodiny letos slaví 35 let. Co to pro vás osobně znamená?

Radost z toho, když vidím, že tady lidé opravdu žijí naplněný život, ne jen přežívají. Dělají věci, které je baví, jsou přijímaní takoví, jací jsou se svými schopnostmi i omezeními. Být toho součástí dává mé práci smysl.

Zakladatelka sestra Akvinela Loskotová říkávala, že Domov je „svědectvím velké Boží lásky“. Je tato myšlenka živá i po 35 letech?

Ano, rozhodně. Vnímám to v každodenních drobných projevech laskavosti, v trpělivosti zaměstnanců, ve vztazích s rodinami i v radosti našich klientů.

Jak vypadá obyčejný den?

V mnohém podobně jako v každé jiné domácnosti. Každý má své denní rituály, své povinnosti i zájmy. Po ranní hygieně a snídani následuje práce v tvořivých dílnách, cvičení, procházky nebo běžné pochůzky. Někdo si jde nakoupit, někdo navštíví lékaře. Ti, kteří se mohou uplatnit, odcházejí do zaměstnání.

Co klientům přináší největší radost?
Nejčastěji úplné drobnosti, které my snadno přehlédneme: návštěva rodiny a přátel, společné zpívání, tvoření a čas strávený s lidmi, které mají rádi. Důležitý je pro ně i pocit, že mohou být užiteční a podílet se na běžném chodu domácnosti.

Žijí více přítomným okamžikem?
Do určité míry ano. Dokážou prožívat radost z přítomnosti intenzivněji než my. Na druhou stranu to neznamená, že by neuměli snít nebo se těšit na budoucnost. Stejně jako každý z nás mají svá přání, plány a očekávání. Těší se na výlety, dovolené nebo různé akce.

Co vás osobně lidé s mentálním postižením naučili?

Především pokoře. Naučili mě vážit si věcí, které často považujeme za samozřejmé. Připomínají mi, že radost může přinášet i úplně obyčejný den, milé slovo nebo setkání s blízkým člověkem. Také mě naučili větší trpělivosti, upřímnosti a schopnosti radovat se z maličkostí. V mnoha ohledech jsou inspirací.

Někteří lidé jsou stále při setkání s postiženým člověkem v rozpacích a nevědí, jak se mají chovat. Co byste v takové situaci poradila?

Ať se nebojí. Nejdůležitější je chovat se přirozeně a s respektem. Ve skutečnosti jsou lidé s mentálním postižením stejní jako my. Mají své radosti, starosti, sny i smysl pro humor. Není potřeba hledat nějaký zvláštní způsob komunikace. Stačí být člověkem k člověku.

Umístění člověka s postižením k vám do Domova neznamená přetrhání vazeb s jeho rodinou. Jak to funguje v praxi?

Rodiny vnímáme jako partnery. Spojuje nás společný cíl, aby mohli i lidé s postižením prožít spokojený život. Rodiny svého blízkého navštěvují, a pokud to situace a zdravotní stav dovolí, berou si ho na víkendy a dovolené. Někdy jde spolupráce daleko za běžný rámec. Vašek a Honza bydleli spolu na pokoji skoro třicet let, byli jako bratři. Když Honzovi zemřeli rodiče, jeho opatrovnicí se stala Vaškova maminka Jitka. Jsou teď součástí jedné rodiny.

Paní Jitka o Domovu sv. Rodiny říká, že je darem z nebes. Kdy to cítíte nejsilněji?
Když přichází nejtěžší okamžiky. Vzpomínám, jak jsme se loučili s Jarmilkou, která tu žila mnoho let. Její mamince jsme nabídli, aby poslední dny života své dcery strávila přímo u nás. Přinesla fotoalba a u Jarmilčiny postele nám dlouhé hodiny vyprávěla o jejím dětství. Je vzácné, když může člověk odejít z tohoto světa doma, obklopen blízkými, jejich láskou a péčí. To je dar, který jsme mohli Jarmilce a její mamince dát. Jarmilčina maminka zůstává součástí naší rodiny dodnes.

Domov sousedí s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána. Co vám blízkost farnosti přináší?

Skrze farnost jsme propojeni s místní komunitou. Těší nás, že tu máme dveře otevřené. Klienti se mohou účastnit bohoslužeb, setkávat s knězem, modlit se, zpívat nebo si jen popovídat. Letos v září oslavíme 35. výročí Domova mší svatou v libockém kostele a zahradní slavností v přilehlém farním centru.

Co byste si přála, aby si čtenář z tohoto rozhovoru odnesl?
Že lidé s mentálním postižením jsou především lidé. Mají své sny, přání, radosti i starosti stejně jako každý z nás. A že Domov sv. Rodiny není jen profesionální sociální služba. Je to především domov a rodina, kde panuje úcta a respekt jeden k druhému a kde má každý člověk svou hodnotu a své místo.