Udržitelně, efektivně a v partnerství s místními. Ředitel pražské Charity přibližuje pomoc v Ugandě

JAROSLAV NĚMEC, ředitel Arcidiecézní charity Praha, se nedávno vrátil z kontrolní cesty do Ugandy, kde si s pracovníky charitní mise připomněli významné výročí. V rozhovoru hodnotí úspěšnost pomoci, přibližuje plány do budoucna i kulturní rozdíly mezi Českem a Ugandou.

Nedávno jste se vrátil z kontrolní cesty do Ugandy. Co je v rozvojových projektech Arcidiecézní charity Praha nového?

Tato cesta se nesla v slavnostnějším duchu. Dne 7. dubna uplynulo 20 let od chvíle, kdy naše Arcidiecézní charita začala v Ugandě oficiálně působit prostřednictvím své vlastní dceřiné organizace UCDT (Uganda-Czech Development Trust). Prvních 15 let jsme do Ugandy vysílali našeho zaměstnance, který působil jako vedoucí mise. V rámci úspor jsme tuto funkci před pěti lety zrušili, řídíme misi z Prahy, více spoléháme na naše lokální zaměstnance a dvakrát ročně přijíždíme na místo kvůli kontrole a plánování dalšího rozvoje projektů.

Do Ugandy s vámi cestoval P. Edward Walczyk.

Z mnoha důvodů (zejména bezpečnostních) jezdíme do Ugandy ve dvou. Vždy se snažím, aby se mnou jel kněz nebo biskup. P. Edward Walczyk ugandské prostředí velmi dobře zná. V minulém roce byl se mnou biskup Stanislav Přibyl, který je spoluzakladatelem organizace UCDT. Naše pomoc chudým bližním v Ugandě vychází z poslání církve a její charitní činnosti, proto i návštěva duchovních osob je velmi důležitá.

Vaše cesta byla převážně monitorovací a kontrolní. Co bylo její náplní?

Soustředili jsme se zejména na setkávání s našimi zaměstnanci v jednotlivých projektech, kde jsme probírali rozpočty, finance a plánovali další rozvoj. Také jsme navštívili diecézi Soroti a místního pana biskupa, s nímž chceme nově navázat spolupráci.

Jak hodnotíte činnost pražské Charity v Ugandě po dvaceti letech?

V prvé řadě děkuji Bohu, dárcům Charity i svým nadřízeným, že se více než 20 let můžeme věnovat i zahraniční pomoci. Naši misi považuji za velmi úspěšnou, jsme jednou z největších českých organizací, která pomáhá v Ugandě. To, že naše projekty trvají dlouhou dobu, značí, že jsou udržitelné. Jsou již částečně napojené na místní zdroje, takže za méně peněz realizujeme více pomoci. V Ugandě to není vůbec samozřejmé. Vídáme mnoho staveb a projektů, které jsou nedokončeny nebo zanikly třeba už po roce činnosti.

Co je podle vás předpokladem úspěšné zahraniční mise?

Z dlouholeté zkušenosti víme, že sociální a zdravotní projekty pomoci mají mnoho rozměrů. Důležité jsou finanční zdroje, a zde patří poděkování dárcům, kteří naše projekty dlouhá léta podporují. Bez nich by toto dílo nebylo možné.

Velmi důležitý je i rozměr duchovní a společenský. Je potřeba hlídat finance a kontrolovat jejich užití, je ale také potřeba setkávat se s lidmi v místních komunitách a také s těmi, kteří zde pracují na úřadech státní správy a samosprávy.

Zcela podstatná a důležitá je spolupráce s představiteli církve. V katolické Ugandě je nutné, aby projekty byly součástí místního života. Ještě více jsem si to uvědomil na slavnostní mši svaté v pondělí 7. dubna v městečku Buikwe. Byli zde zaměstnanci naší organizace UCDT, Základní školy sv. Jana Nepomuckého v Kitule, České nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe, Odborného učiliště v Malongwe. Celkem asi 100 osob. Přítomni byli také zástupci místních komunit, distriktu a další osobnosti veřejného života. Ze slavnostních řečí a gratulací vyplynulo, že jsme nepochybně součástí ugandského života, a to je něco, co se nedá koupit. Je to výsledek dlouhodobé, kvalitní, účinné práce, která má společenský a duchovní rozměr.

Pro vaši práci v Ugandě je příznačné, že oslava se nekonala v hlavním městě.

Mám radost, že jsme vytvořili projekty, které jsou mimo hlavní město Kampalu, tedy v malých městech a obcích, které slouží těm nejpotřebnějším a nejchudším obyvatelům. Za důležité považuji, že rozvíjíme projekty, které nejsou přeneseny z Evropy do Afriky, ale jsou to místní projekty místních lidí s naší finanční, duchovní či odbornou pomocí.

Co plánuje Arcidiecézní charita Praha v Ugandě v dalších letech?

Neplánujeme již žádnou výstavbu nové školy či nemocnice. Poslední tři roky se snažíme finančně podporovat již existující místní projekty, zejména zdravotnická střediska a nemocnice. Pomůžeme opravit střechu nebo zakoupit potřebné zdravotnické vybavení. Lokální projekty fungují velmi pěkně, ale bojují s nedostatkem finančních prostředků. Aktuálně také pomáháme ve vzdělávání třem tisícům potřebných dětí. S tím souvisí i další sociální a komunitní projekty, kterým se věnujeme.

Plánujete nové projekty v diecézi Soroti, kterou jste v dubnu navštívili?

Ano. Podpoříme zde nový zdravotnický projekt hematologů z Brna (organizace SSUBO), kteří naši Charitu požádali o pomoc při výstavbě jejich kliniky pro léčbu srpkovité anémie. Již dnes působí v okolí našich projektů v Buikwe a plánují rozšíření o novou kliniku právě v diecézi Soroti.

Ugandu již znáte, je ještě něco, co vás překvapí?

Během každé cesty se snažím poznávat Ugandu více do hloubky. O mnohých tématech diskutujeme s Gracem Mboizi, ředitelem UCDT. Naposled jsme vedli dlouhé rozhovory na téma mezigenerační solidarity. Grace má pět dětí a o další čtyři pečuje. V Ugandě je zvykem postarat se o děti příbuzných (třeba i vzdálených) v situacích, kdy se o ně z důvodu nemoci, úmrtí nebo chudoby nemohou postarat jejich rodiče. Děti, když začnou vydělávat, mají zase povinnost starat se o své rodiče. Starší rodiče žijící na venkově obvykle nemají žádný příjem, žádný důchod ani sociální nebo zdravotní pojištění. To znamená, že nemají vůbec nic a čekají, až na vesnici přijedou jejich děti na víkend a přivezou něco k jídlu. Pan Grace vozí mamince banány, fazole, mouku a olej do lampy.

Jsou tyto tradice skutečně spolehlivou zárukou, že o slabší bude vždy postaráno?

Bohužel ne. Problém nastává, když děti v produktivním věku peníze nemají nebo nechtějí za rodiči jezdit. Senioři jsou vždy v situaci, kdy si musí o pomoc říci, což se někdy i stydí. Pokud u dětí chybí odpovědnost, dochází i ke smutným případům. Stává se, že senior zemře na banální nemoc jen kvůli tomu, že neměl třeba dva dolary na zdravotní vyšetření.

Na těchto konkrétních příkladech si člověk uvědomí, jak je realita Ugandy propastně odlišná od té naší.

Je to tak. Týká se to i maličkostí. Ptal jsem se, zda Grace dává svým dětem nějaké kapesné a zda mají děti své drobné peníze v kasičce, jako je zvykem v Evropě. Bylo mi řečeno, že rodiče, pokud mají peníze, platí provoz rodiny a přispívají chudým příbuzným. Proto dětem nic dávat nemohou. Ani oni, ani prarodiče. Toto vše je africká kultura a často to funguje. Samozřejmě, že i vlivem z Evropy se tato tradiční kultura může pomalu vytrácet a již se trochu vytrácí. Děti začínají mít jiné zájmy, mají mobily, chtějí svůj čas věnovat něčemu jinému, nechtějí jezdit na vesnice, chtějí peníze užít jinak než podle tradic apod. Mladí lidé se budou asi měnit, ale staří rodiče mít žádné příjmy nebudou. Samozřejmě jsou i výjimky.

Přibližte nám prosím slavnostní událost, která Grace Mboiziho a Arcidiecézní charitu Praha čeká v červnu?

Mám velikou radost, že ministr zahraničních věcí Jan Lipavský rozhodl o udělení ceny Gratias Agit pro rok 2025 řediteli UCDT Gracovi Mboizimu. Toto ocenění vnímám jako hluboké uznání naší dlouholeté charitní práce, ale také jako ocenění dárců z Česka, kteří projekty v Ugandě finančně podporují. Pan Grace Mboizi řídí naše projekty pomoci chudým a nemocným v Ugandě již 20 let. Cena ministra zahraničních věcí Gratias Agit byla zřízena v roce 1997 jako ocenění předních osobností a organizací za příkladné aktivity v nevládní sféře. Jde o osoby, které svojí dlouhodobou činností nad rámec svých profesionálních povinností nebo významným činem cílevědomě přispěly nebo přispívají k šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Předání ceny proběhne na Ministerstvu zahraničí ve čtvrtek 26. června 2025.